V září letošního roku jsem se po několika letech vrátil do školství a začal učit na jedné střední škole v Moravskoslezském kraji.
Oznámení školských odborů o konání stávky učitelů z minulého týdne jsem přijal s určitými rozpaky. Na jedné straně bylo vyhlášení stávky oprávněné, neboť jistý slib o navýšení platu byl ze strany vlády porušen. Na druhé straně mám zkušenosti i s jinými zaměstnáními než je práce učitele, ve kterých jsem měl za ještě náročnějších pracovních podmínek, výrazně menší plat než mám dnes.
Mé dilema, zda stávkovat či ne, nakonec vyřešil osud. Škola, kde učím měla mimořádný rozvrh a v rámci něho jsem s žáky absolvoval přednášku pracovníka Armády spásy.
Přednáška člověka, který pracuje s lidmi na sociálním dně mně zaujala. Mluvil rozumně a moudře. Rozhodně neobhajoval lidi, kteří nemají domov a přišli o vše. Nicméně vyjádřil pro tyto lidí pochopení. Žijeme v době, která klade na lidi stále větší a větší nároky. V kursu jsou slova jako výkonnost a flexibilita. My lidé však nejsme bezchybní a i naše odolnost má své meze. A tak je přirozené, že občas někdo z nás svůj život neustojí a spadne na samotné dno. Stačí kombinace nepříznivých okolností, jako jsou exekuce, rozvod, nemoc, vyhazov z práce a padnout může každý, i jinak schopný, pracovitý a šikovný člověk.
Politici s kterými se zástupci Armády spásy setkali při jednání je nazvali „Ti vaši klienti“, jako by se jednalo o lidi jiné kategorie. Z jistého hlediska je myšlení těchto politiků pochopitelné. Ve společnosti není vyloženě chudých lidí až tak mnoho a hlavně nechodí k volbám, takže proč se jimi vůbec zabývat? Důsledkem je to, že tam kde selhává stát, přináší pomoc jen některé charitativní organizace a dobrovolníci, kteří například organizují potravinové sbírky pro chudé. Myslíte si, že ti co stojí dlouhou frontu pro sáček rýže, instantní polévku či konzervu zdarma jsou jen vypočítavci? Někdy jistě ano, ale pro drtivou většinu lidí by stát v takové frontě bylo hodně ponižující.
Ve společnosti se často mluví o zpřísňování sociálního systému a dávek. Vedle pana prezidenta o tom mluví nyní i paní ministryně Maláčová. Když někdo odmítne na ÚP nabízenou práci, bude vyřazen z evidenci a sám si bude muset hradit i zdravotní pojištění. Vypadá to hezky. Vždyť již v Bibli je psáno „Kdo nepracuje, ať nejí“. Ale obávám se, že podobná opatření i přes halasné proklamace se nakonec minou účinkem. Již dnes je veřejným tajemstvím, že určité skupiny si vydobudou sociální dávky, i když na ně nemají zákonný nárok, zatímco k jiným se přistupuje s daleko větší přísnosti. A tak důsledkem takového opatření bude pravděpodobně to, že faktická menšina z dlouhodobě nezaměstnaných bude tlačena přijmout špatně placenou a mnohdy i otrockou práci, zatímco stávající většina nezaměstnaných bude dál zneužívat sociální systém. Před nedávnem jsem mluvil s jednou známou, kterou jen lékařské vysvědčení zachránilo před nutností nastoupit do zaměstnání, kde jako telefonistka měla obvolávat „klienty“ a nabízet jím jisté „výhodné“ produkty. Slzy z očí jí tekly, když popisovala psychický nátlak, kterému na ÚP čelila. I proto jsem v těchto záležitostech stoupencem jisté shovívavosti, než tlaku a zpřísňování.
Zatímco představa stávky za zvýšení svého platu ve mně vyvolává jisté rozpaky, třeba stávka za přijetí již řadu let diskutovaného, ale stále neschváleného zákona o sociálním bydlení, by měla u mně mnohem větší sympatie. Číňané mají jedno pořekadlo. Nebe a peklo se od sebe na první pohled až tak moc neliší. V obou případech lidé drží v rukou dlouhé hůlky, kterými jedí. V pekle však mají stále hlad, protože hůlkami do svých úst nedosáhnou, zatímco v nebi se mají dobře, neb hůlkami se krmí vzájemně.
