Jedním z nejzajímavějších obřadů, které se hojně prováděly v Tibetu v minulých stoletích i pro hledání optimálních rozhodnutí ve státních záležitostech bylo věštění budoucnosti orákulem.
Člověk=médium se během tohoto obřadu uvedl za pomocí zvuků a zvláštního tance do stavu změněného vědomí, ve kterém byl schopen vidět co se stane v budoucnu, nebo přijímat poselství z duchovních sfér jako na Západě známých spiritistických seancí.
Svědky obřadu orákula byla i v minulém článku zmíněná německá expedice do Tibetu uskutečněná v roce 1938. Fascinovaní členové expedice si vyslechli proroctví o blížícím se konci tibetského náboženství i o hrůzách které se měly v blízké budoucnosti stát i v Evropě.
Předpověď se vyplnila. Druhá světová válka přinesla smrt miliónům lidí a obrovské materiální škody. Čínská invaze do Tibetu v roce 1950 byla počátkem likvidaci tisícileté kultury a společnosti Tibetu.
Až poslední desetiletí jsou ve znamení Čínou organizované obnovy země. Opravují se památky a znovu se otevírají kláštery. Nedávno byla zmodernizována „silnice přátelství“, 800km dlouhá silnice spojující Lhasu s nepálským Kathmandu vedoucí přes himalájské průsmyky ve výšce 5200m. Před několika lety také byla uvedena do provozu nejvýše položená železnice na světě mezi Lhasou a Čínou s pravidelnou vlakovou dopravou.
Vše s jedním hlavním cílem. Zvýšit příjmy z cestovního ruchu. Mezi největší turistické atrakce Tibetu patří Lhasa a kláštery v jeho okolí. Základní tábor Mont Everestu, ze kterého stoupají horolezci na nejvyšší horu světa z tibetské strany. A konečně hora Kailas nacházející se v odlehlém západním Tibetu, považována na Východě za nejposvátnější místo Asie a symbolický „střed světa“.
Kailas
6714m vysoká hora Kailas již zdaleka upoutá poutníka svým tvarem blízkým pyramidě. V jejím okolí pramení několik významných asijských řek: Karnali (přítok Gangy), Indus a Brahmaputra.
Kailas je nejposvátnější horou jak pro bonisty, tak pro buddhisty a hinduisty. Je vnímán jako přírodní mandala, místo kde se svět země protíná s říši nebe. Podle víry buddhistů zde na úpatí hory meditoval světec Milarepa. Podle víry hinduistů se na vrcholu hory nachází trůn boha Šivy a jeho manželky Parvati.
Na ledovcem a sněhem pokrytém vrcholu hory dosud nevstal člověk. Rakouský horolezec Mesmer dostal povolení k výstupu od čínských úřadů v roce 1987, ale z úcty k Tibeťanům se plánu zdolat vrchol vzdal a pouze horu obešel, jak již po staletí činí každoročně tisíce poutníku. Náročná pouť kamenitou krajinou trvá 56 km a nejvyšší bod má ve výšce 5700m.
Pouť končí koupelí v posvátném jezeře Manasarovar, nejvýše ležící sladkovodní jezero na světě nacházejícím se ve výšce 4500m nad mořem. Zajímavostí je, že v okolí se nachází ještě jedno menší jezero pojmenované Rakšas-jezero démonů. Zatímco hladina jezera Manasarovar je klidná, na hladině tohoto jezera se tvoří stálé prudké větry rozvlňující vodní hladinu. Voda jezera Manasarovar má očistný charakter, voda jezera Rakšas může být podle svědků i smrtelně nebezpečná.
Samotná pouť kolem Kailasu je spojena s řadou pověstí a legend. Místo je považováno za jednu z bran do tajemné šambaly.
Hledání Šambaly
Jednou z nejznámějších tibetských legend, mající obdobu i u legend jiných národů je pověst o šambale. Tajuplné zemi obývané vědoucími lidmi a bytostmi, kteří stejně jako naši blaničtí rytíři zachrání Tibet a svět, ve chvíli když mu bude nejhůře.
Vchod do šambaly (agarthy) hledali mnozí. Na jedné straně to byli Hitler a jemu podobní usilující získat ještě větší moc ve svých rukou. Na straně nejrůznější hledači pravdy. Patří k nim i známý ruský oftalmolog a světový průkopník transplantace oka Ernst Muldašev, který o svých dobrodružstvích na cestách po Nepálu a Tibetu napsal sérii knih Hledání města bohů, které vyšly i v českém překladu.
Existují různé názory co šambala ve skutečnosti je. Názory, které se vzájemně nevylučují a na každém z nich může být podstatná část pravdy.
Podle první teorie se jedná o podzemní základnu obývanou lidmi či mimozemšťany mající původ v dobách dávných již zaniklých civilizací na zemi ( Atlantida, Lemurie či země Mu v Tichomoří ) sloužící např. jako genofond lidstva a jiných živočišných a rostlinných druhů pro případ rozsáhlých globálních katastrof. Muldašev v jedné ze svých knih pojednává o „stroji předků“, který může na vlastní oči spatřit každý návštěvník jednoho z buddhistických chrámů v nepálském Kathmandu aniž tuší oč se jedná. Mnichem znalým starobylých tibetských textů byl poučen, že jde o dávný stroj ovládaný silou myšlenky, který vysílal neviditelnou energii schopnou doslova obrábět hory a hloubit v nich rozsáhlé tunely. Lidé dnešní materialistické doby naštěstí jej již nedokáží zprovoznit, neboť by mohlo jít i o nebezpečnou zbraň.
Podle druhé teorie je šambala zemí v jiné dimenzi, kterou nejsme schopni vnímat našimi smysly. Zemi ležící v jiné vibrační frekvenci a jiném toku času než kde žijeme my pozemští lidé. Jistou obdobou tibetské šambaly v této podobě může být i český Blaník. Existuje úředně zdokumentovaný případ zmizení kameníka Václava Podbrdského na hoře Blaník v roce 1868 během těžby kamene na stavbu národního divadla. Poté co za účasti svědků se zřítil z 60m vysoké skály byl prohlášen úředně za mrtvého i když se jeho tělo nenašlo. O to překvapivější bylo, když se živ a zdráv náhle objevil po 18 letech. U soudu, kde se musel dostavit mimo jiné díky obvinění z maření vojenské služby vypověděl, že celou tu dobu strávil v nádherném sále, kde byl ošetřen krásnou dívkou a setkal se zde i s jinými bytostmi včetně duchů českých králů a knížat. Zajímavé je, že sám dobu pobytu tam odhadl na pouhých několik desítek hodin a byl velmi šokován dobou, která na zemi mezi tím uplynula.
Podle třetí teorie představuje Šambala společenství vysoce duchovně postavených bytostí žijících v nepřístupných jeskyních vzájemně duchovně propojených. Muldašev na základě rozhovoru s domorodými mnichy i vlastní zkušenosti píše ve svých knihách o polích neviditelné energie bránicích vstupu do některých jeskyní nepovolaným lidem. My lidé moderní doby stavíme nejrůznější zdi, ploty a raketové deštníky pro svou ochranu vůči cizím vetřelcům. Duchovní ochrana která se neopírá o žádný hmotný prostředek však disponuje mnohem větší mocí než má jakákoliv hmotná zbraň.
Závěr
Série článků věnovaném Tibetu se blíží svému konci. Název „Světlo a tma Tibetu“ jsem nezvolil náhodně. Světlo a tma, dobro a zlo jsou dvě stránky jedné mince nejen v tibetské historii a současnosti.
Tibet se stal svým způsobem duchovní velmocí. Ještě nedávno tvořili polovinu obyvatel hlavního města Lhasy mniši. Bohužel v jisté době poněkud převážila temnější podoba duchovnosti a nakonec skrze čínskou invazi vedla k pádu celé kultury.
Světlo však z Tibetu nezmizelo. Jen není tolik na očích. Nachází se spíše ve vysokých horách než v klášterech i když i zde jistě najdeme stále řadu moudrých Tibeťanů.
Lidé na Západě žijí v přesvědčení, že jen člověk který tvoří a vykonává něco hmatatelného je užitečný a přínosný pro celek. Je mu těžko pochopitelné, že někdo kdo sedí celý život vysoko v horách v jeskyni a o jehož existenci nikdo nic neví může být pro lidstvo a svět jakkoliv užitečný.
Přesto se domnívám, že jeden vysoce duchovně postavený o samotě meditující člověk za svůj život vykoná více dobra než tisíce aktivně pracujících průměrných pozemšťanů jen tím, že je, že kolem sebe šíří čisté a vysoké vibrace vycházející z jeho hlubokého vnitřního duchovního propojení s lidstvem, zemí a vesmírem.
Na samotný závěr článku ještě uvedu odkaz, který jsem již publikoval v minulosti. Jedná se o poselství předané telepatickou roku 1977 Československu. Jeho součástí je zmínka o starodávném původu našich předků žijících pod vrcholy Himalájí stejně jako poslání českého národa do budoucí doby.
