Sokrates a demokracie

“Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.”

Těmito slovy charakterizoval jeden z největších řeckých filozofů Sokrates politické zřízení, které mělo původ ve starověkém Řecku a které se rozšířilo hlavně ve 20.stol. Sokrates dával před demokracií přednost vládě odborníků. Za hlavní kvalifikaci pro výkon jakékoliv odpovědné funkce považoval především vědění. Veškeré zlo na zemi se rodí hlavně z nevědomosti.

Sokratův život

Sokrates se narodil v roce  470 př.n.l. v Athénách  jako syn kameníka a porodní báby. Kameníkem se také vyučil, dlouho se však tomuto řemeslu nevěnoval.

Sókratés  neměl do konce svého života stálé zaměstnání. Podle historika Díogena Laertia začal navštěvovat přednášky tehdejších filosofů. Svůj pohled na rozdíl od většiny tehdejších filozofů nezaměřil na pozorování přírody, ale začal zkoumat člověka samotného. Nezajímal ho tolik povrch věcí, jako spíše podstata všeho včetně samotného člověka. Hovořil s obyčejnými lidmi. Účastnil se nejrůznějších debat a rozvinul umění dialogu.

 V době mládí prožil největší rozmach Athénské demokracie v její historii za vlády schopného stratéga Perikla. Byl svědkem čilého stavebního ruchu a nebývalého rozvoje kultury. Sókratés kulturní rozmach Athén obdivoval. Nutně si však kladl otázku, zda se společně se zvelebováním města stává člověk lepším. Dospěl k názoru, že pouhé bohatství a urozenost bez hlubšího vědění netvoří dobro, ale samé zlo.

Hlavní Periklův myšlenkový architekt Prótagorás přišel s novátorskou představou. Prohlásil, že „mírou všech věcí je člověk“. Periklés vdechl této myšlence život, když nechal antropocentrismus vtisknout do každého odvětví kulturního života. Sókratés s Prótagorovou myšlenkou nemohl souhlasit. Věřil, že existují hodnoty, které jsou stálé, bez ohledu na to, co si o nich člověk myslí.

Známé rčení „Pýcha předchází pádu“ došlo pro Athéňany naplnění roku 430  př.n.l. Město postihla morová epidemie při které zemřelo mnoho obyvatel města. Zároveň vypukla téměř 30 let trvající devastující válka se Spartou o nadvládu nad Řeckem známá jako válka Peloponéská. Této války se jako voják zúčastnil i samotný Sokrates. Podle řady svědectví byl statečným a neohroženým bojovníkem.  Thukydidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Podle těchto zdrojů chodil Sókratés jako voják bos, a to dokonce i v bitvě u Potidají, kde athénské vojsko pochodovalo přes zamrzlou řeku. Jindy prý Sókratés zůstal stát ve vojenském táboře celý den bez hnutí, ponořen do svých myšlenek.

Peloponéská válka skončila roku 404 př.n.l. porážkou Athén. Ve městě byla nastolena diktatura, brzy se však opět vrátila demokracie. Sokrates byl v této době veřejně činnou osobou, která zejména komentovala soudobé společenské dění a to jak výstřelky tyranie, tak  i demokracie. Za to byl nakonec zatčen, obžalován a odsouzen k trestu smrti.

O Sokratovi se říkalo, že není příliš pohledný a chodí nedbale oblečen. Jeho žena Xantypa s kterou měl tři děti  je dodnes symbolem všech nepříjemných a hašteřivých žen. Neměla pochopení pro Sokratovo filozování. Viděla v něm pouhé tlachání, které odvádělo jejího manžela od praktického života, starostlivosti o rodinu a vydělávání peněz.  Sokrates jednou prohlásil „Když jsem dokázal žít s touto ženou, tak již bych dokázal žít s každým“. V soužití se svou ženou viděl příležitost k zocelení své osobnosti.

Sokrata nejvíce proslavily tři věci. Výroky „Člověče poznej sám sebe“ a „Vím, že nic nevím“ a poté také jako našeho Husa či Palacha-mučednická smrt.

Člověče poznej sám sebe

Sokrates pochopil, že pravdu o nás a o světě nemůžeme najít jen vnějším pozorování věcí a jevů, ale pouze ponorem do vlastního nitra. Proto vedl lidi k sebepozorování a k  introspekci. Objevil, že v nitru každého z nás se nachází tichý vnitřní hlas daimon, který pokud ho dokážeme správně rozeznat nás jako intuice neomylně vede našimi životy daleko spolehlivěji než sebedokonalejší lidský rozum. Daimona nazval Sokrates doslova Bohem. Díky němu se nikdy nestal profesionálním politikem, ač se angažoval ve veřejném dění.

Vím, že nic nevím

Jednoho dne položil jeden ze Sokratových přátel  v Delfách orákulu otázku. „Kdo je v Řecku nejmoudřejší?“  Odpověď zněla Sokrates. Sám Sokrates  vyložil tento výrok způsobem: „Věštírna uznala svojí omezenost“.

Výrok „Vím, že nic nevím“ je dnešní společností formálně akceptován jako pravdivý. Přesto se obvykle chováme, jako by jsme o světě a životě věděli téměř vše.  Zvlášť je to  typické pro současnou vědu, která staví člověka téměř na úroveň Boha. Dnešní člověk manipuluje s geny a přírodními silami aniž je schopen domyslet dopad svého konání. Je přesvědčen o velikosti své vědy a hloubce současného vědeckého poznání, třebaže ani o samotné povaze hmoty, elektřiny, gravitace, života… neví takřka nic.

Dalo by se dalo říci: Jsou lidé, kteří vědí, že nic neví, a pak jsou ti, kteří nevědí ani to.

Sokratova smrt

V roce 399  př.n.l. byl Sokrates zatčen. Podle historika Diogena Laertia byl Sókratés obviněn z toho, že „neuznávábohy, jež uznává obec, a zavádí jiná nová božstva a kazí mládež.“ Žalobci požadovali trest smrti.Sókratés učil mladé lidi, aby jednali a mysleli samostatně. Zpochybňoval zažité pojmy, takže lidé po rozpravě se Sókratem zjistili, že o čem se domnívali, že je správné, je v podstatě špatné. Takovéto zpochybňování mohlo mít podle některých politiků negativní vliv na athénskou demokracii, kde panoval konsenzus. 

 Sokrates byl nakonec odsouzen k trestu smrti. Byl nucen vypít číši s jedem. Rozsudek přijal s klidem. Řekl, že se nebojí smrti, protože věří, že lidský duch je nesmrtelný.

Athéňané brzy litovali svého činu a na důkaz smutku uzavřeli na čas gymnasia. Hlavního žalobce Meléta odsoudili k smrti a další žalobce potrestali vyhnanstvím. Sókrata poctili kovovou sochou, kterou postavili v místnosti pro slavnostní průvody.

Sokratovo dědictví

Sokrates nic nenapsal. Jeho výroky jsou známy z děl jeho současníků, především žáka Platóna. Připomeňme Platonovo dílo Obrana Sokratova.

Se Sokratovým jménem je spjata Sokratova metoda. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Sokrates se tak stal jedním z otců dialektiky a moderního kritického myšlení.

Na Sokrata v mnohém navázali filozofové v době helénismu. Např. Stoikové mezi které patřil i Seneka a římský císař Marcus Aurelius. Těžiště stoické filosofie je v její etice. Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filosofie takto: Logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka žloutek, nejdůležitější část vajíčka. Mravnost chápali v žití v souladu s přírodou. Nejdůležitější ctností je žít v souladu s rozumem a přírodou. Nejvyšším ideálem byla pro stoiky osobnost osvíceného mudrce. Stoici prosluli klidem a vnitřní pevností se kterou čelili těžkým životním událostem včetně rozsudků smrti. 

Ve středověku se na Sokrata zapomnělo. Až v novověku začaly být jeho myšlenky opět živé. Že se toho od doby starověkého Řecka až tak moc nezměnilo ukazuje i tento Sokratův výrok o mládeži.

„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“