Síla zvyku

Římský autor Cato v knize O zemědělství rozdělil zemědělské nástroje na nástroje: němé (běžné nářadí), bučící (pomocná zvířata) a mluvící (otroci).

kaprz internetu

Dnes mnohdy obdivujeme antický svět. Jeho nádhernou architekturu, umělecká díla a řeckou filozofii, která se stala pramenem evropské vzdělanosti a moudrosti. Přesto to byl svět ve kterém se lidé dělili na dvě skupiny. Tu první představovali svobodní lidé jejichž životy a majetek byl chráněn zákonem. Tu druhou představovali otroci. Nebyli bráni jako lidé, ale jako věci a tržní zboží. Jejich majitel je mohl kdykoliv zabít. Dokonce v Římě byl zákon, který přikazoval, že pokud násilnou smrtí zemře majitel otroků, tak automaticky jsou jeho otroci podezřelí a musí být popraveni. Popraveno tak najednou bylo třeba 400 otroků jednoho římského boháče.

Lidé tehdejší doby chápali otroctví jako normální součást života. Obhajoval jej i velký řecký filozof Aristoteles. O otroctví napsal "Kdyby každý nástroj dovedl na rozkaz splnit svůj úkol, nepotřebovali by páni otroků; takto ovšem je na základě přirozenosti každý pomocník (otrok) oduševnělou částí majetku, nástrojem k užívání nástrojů. Proto otrok coby nedílná část celku (majetku) mu zcela náleží, a proto je nejen otrokem pána, ale také mu zcela náleží, kdežto pán je pouze pánem otroka, ale nenáleží mu." V biblickém „Nepokradeš“ bylo zahrnuto i zcizení otroka. Jinými slovy hříchem nebylo využívat otrockou práci jiných, hříchem bylo otroka ukrást. Jen ve vyjímečných případech se v době starověku někdo nad otroctvím pozastavil např. Seneka a až v pozdní době Římské říše získali otroci jakási minimální práva.

Dnes je otroctví bráno, jako projev barbarství dávných dob. Třebaže někteří zaměstnavatelé se ke svým zaměstnancům, jako k otrokům chovají a také významné části politiků rozděluje občany na cennější a méně cenné na které se nemusí brát ohledem. Příkladem může být zákon o Veřejné službě zrušený Ústavním soudem, který umožnil nutit nezaměstnané pracovat bez nároku na mzdu.

O tom nyní psát ale nechci. Zítra začínají vánoce. I ty jsou spojeny s řadou zvyků. Jedním z nich je štědrovečerní kapr na talíři. Má jej většina domácnosti. Neškodilo by se zamyslet nad jeho cestou na štědrovečerní tabuli. Nad jeho přepravou v kádi po výlovu z rybníka natlačeném na ostatní kapry v stísněném prostoru. Nad tím, jaké to pro něj musí být martýrium, kdy doslova lapá po vzduchu. Na ránu paličkou a řeznický nůž. Ano já vím, je to normální běžnou součásti života. Dělali to přece již naši předci a rodiče naších předků. Stejná slova, by ale jistě použili i zastánci otroctví, kdybychom se jich ve své době na otrokářství zeptali.

Síla zvyku je opravdu obrovská. Je tak velká, že nám brání posoudit morální kvalitu činu, který se stává zvykem. Přesto by občas neškodilo se nad některými našimi zvyky zamyslet a pokud zjistíme, že daný zvyk není úplně košer jej opustit, třebaže většina lidí u něj setrvává.

Já jsem zvyk pojídání kapra opustil před 20 lety, jako součást  přechodu na vegetariánskou stravu. Protože do té doby jsem tento zvyk považoval za normální, tak neobviňuji ty, kteří se ho stále drží. Věřím však, že jednou budou období vánoc krásným svátkem pro lidi i pro kapry, jako oslava období, kdy se den opět začíná prodlužovat.

Přeji všem hezké a klidné vánoce.