Ruská společnost a psychotronický výzkum v době reálného socialismu

Rok 1953 ukončil první temnější etapu existence komunismu v Rusku. Etapu nejdříve Leninova a poté Stalinova teroru. Začala éra, která se často označuje, jako éra reálného socialismu. Období, kdy sice v Rusku ani okolních zemích východní Evropy nevládla politická svoboda v podobě na kterou jsme zvyklí dnes a lidé veřejně nemohli říkat a publikovat co chtěli, nicméně v podstatě nikdo se již nemusel obávat, že za své názory či opoziční činnost skončí na popravišti. Dotyčnému disidentovi hrozilo „pouze“ vyhození z práce či maximálně několikaletý pobyt ve vězení. 

Než se začnu věnovat této době vlády Chruščova, Brežněva a Gorbačova, chtěl bych se ještě jednou vrátit k bolševické revoluci a jejich protagonistům z hlediska mnou oblíbených historických paralel.

Pár historických paralel

Bolševická revoluce bezesporu navazovala v mnoha ohledech na francouzskou revoluci konce 18.stol. Obě byly neseny ideou boje za rovnost lidí a tříd. Obě byly namířeny proti systému, který vládl i v okolních zemích.  Obě se zvrhly v revoluční teror. Obě byly spojeny s ničením náboženských symbolů doby. V obou sehrály jistou roli tajné společnosti (svobodní zednáři, ilumináti ) a obě nakonec vyústily ve velké válečné celoevropské konflikty, kdy agresor si nakonec vylámal zuby na Rusku ( Napoleon, Hitler ).

V 2.pol. 20.stol. a na počátku 21.stol. má bolševická revoluce podle mého názoru zase paralelu v revoluci islámské. I zde přes formální ideologický rozdíl mezi komunistickým ateismem a islámskou vírou se hlásá idea sociální solidarity a kritizuje západní individualismus a kapitalismus. Oba revoluční proudy jsou internacionální. Bolševici stejně jako islamisté se pokoušeli nastolit revoluci spontánním povstáním lidu proti stávajícím režimům. V obou případech představuje terorismus prostředek k dosažení cílů hnutí. Obě hnutí jsou netolerantní. V obou případech tato hnutí využívaly pro své cíle mocní představitelé západního kapitálu, i když se tvářili jako jejich úhlavní protivníci. Stejně jako komunismus stvořil fašismus a Hitlera, tak islámský fundamentalismus vytvořil válku proti terorismu, která nejen v Bushové éře byla jen zástěrkou  snahy o podrobení si nejen arabského světa.

Hlavní vůdce bolševické revoluce Lenin svým ideovým fanatismem a politickým terorem navázal na jakobíny a „zásadového a neúplatného“ Robbspiera, mimo jiné svým výrokem „Jsme jakobíny 20.stol“. Odraz tohoto přístupu vidím i u ideologického symbolu islámských fundamentalistů „Usamy bin Ladina“, který se snažil podnítit ideologickým působením džihád v celém muslimy obývaném světě a přitom podobně jako Lenin skrytě spolupracoval s některými představiteli Západu a západního kapitálu.

 Stalinův přístup byl zásadně odlišný. Jeho teror vycházel méně z ideologie a více z paranoi a brutálního mocenského pragmatismu. Víc než internacionalista byl nacionalista. Navazoval spíše na mongolské dobyvatele východní Evropy, či cara Ivana Hrozného, kterého považoval za největšího vládce Rusi, než na ideové revolucionáře Leninova typu. Domnívám se, že na něj navázala jiná postava islámského světa  a to bývalý irácký prezident Sadaam Hussain. Postava také paranoidního a zásadami technologie moci řídícího se diktátora u kterého byla vlastní ideologie až na druhém místě. Sám Hussain byl velkým obdivovatelem Stalina. Důkladně studoval jeho metody a ještě je dále rozvinul. Místo vražd svých odpůrců vyvražďoval i jejich rodiny. Místo přesídlování nepohodlných etnik na něj rozprašoval chemické látky. Oba diktátoři byli čas života spojenci a poté protivníci USA. Oba usilovali o imperiální politiku v rámci svých možností. 

Chruščovova éra

Na sklonku Stalinova života bylo Rusko (Sovětský Svaz) mocnou a soběstačnou zemí. Průmysl rychle rostl, zemědělství však mělo stále poměrně nízkou úroveň a produktivitu. Sovětský Svaz byl ale také stále zemi strachu, kde si nikdo nemohl být zcela jist, že zítra neskončí na popravišti, či sibiřském gulagu. V táborech nucených prací pracovalo v těch nejtěžších podmínkách milióny odsouzených. 

Po smrti Stalina se rozhořel boj o moc. Z něj nakonec vyšel vítězně Nikita Sergejevič Chruščov, který nechal zatknout a popravit svého hlavního oponenta L.Beriju. Chruščov byl mužem, který také měl ze Stalinovy éry ruce namočené v krvi, protože podepisoval rozsudky smrti Nicméně se rozhodl změnit politický styl  a opustil politiku hrubého teroru.

 V roce 1956 na sjezdu sovětských komunistů přednesl projev, kterým se rozhodl ukončit Stalinovu éru. Odsoudil Stalinovy zločiny kultu osobnosti. Po původně neveřejném  projevu následovaly reakce dvojího druhu. Negativní nastala v Stalinově rodné Gruzii, kde došlo k masivní demonstraci na protest proti odsouzení Stalina Chruščovem. Dav obsadil sídlo místních komunistů. Odpovědní funkcionáři ztratili hlavu, povolali armádu a při následné střelbě zemřelo až několik stovek lidí z řad demonstrantů. Druhá negativní reakce přišla ze strany Stalinových stoupenců ve straně. Molotov a spol se pokusili Chruščova odvolat. Jejich pokus o stranický puč však ztroskotal. Molotov byl zbaven funkce a později i vyloučen ze strany. Třetí negativní reakce přišla z Číny. Čína byla podrážděna a čínský tisk psal "Stalin udělal víc dobrého než zlého". Chruščovův projev byl však nadšeně uvítán v zemích východní Evropy, kde stále v řadě zemí vládl tuhý stalinismus. Že byly naděje východoevropanů předčasné se ukázalo brzy v Maďarsku. Tamní revoluci na podzim 1956 rozdrtily sovětské tanky.

Přesto se ale poměry uvolnily. Z gulagů byli propuštěni vězni a odpůrci režimu. Straničtí Chruščovoví oponenti již nekončili na popravišti. Za Chruščova slavila velký úspěch sovětská věda a technika. Prvním Sputnikem a letem Gagarina Rusové předběhli USA v prestižních závodech v „dobývání“ vesmíru.

V zahraniční politice Chruščov se vzdal Stalinovy výbojné imperiální politiky. Sice v OSN bušil do stolu a křičel vůči Západu „My vás zničíme“, nicméně na nějaké útoky vně svého východního bloku nepomýšlel. Berlínskou zeď nechal vystavět, aby vzdělaní východní Němci neutíkali na Západ, Maďarsko spadalo do západem akceptované  sféry ruského vlivu a rozmístění raket na Kubě bylo reakcí na obdobné rozmístění amerických raket v Turecku. Karibská krize 1962, která v jisté chvíli hrozila přerůst ve válečný konflikt mezi velmocemi skončila nakonec kompromisem po kterém veřejně SSSR stáhl své rakety z Kuby a USA neveřejně své rakety zase z Turecka.

Studená válka

Studená válka mezi USA-SSSR a později mezi NATO-Varšavskou smlouvou začala brzy po ukončení druhé světové války. Stalin ve spolupráci s Čínou uvažoval o válce proti Západu jako o reálné koncepci. Chtěl zaútočit dříve než oslabené kapitalistické mocnosti zesílí. Podobné postoje existovaly i u řady amerických politiků a generálů. Jako první tuto představu opustil Sovětský Svaz mimo jiné svým rozchodem s Čínou a vyloučením agresivního Stalinského křídla ve straně. USA tuto koncepci opustila plně po Karibské krizi, když neuspěli jestřábi z řad generálů ještě ze Stalinovy éry, se svým požadavkem vojenského útoku na ruské základny. Obě strany  pochopily sebezničující důsledky vzájemného atomového konfliktu a byla zřízena horká linka mezi SSSR a USA.

Studená válka vstoupila do své dlouhé a stabilní fáze, kdy ani jedna z velmocí neměla zájem o otevřenou vzájemnou vojenskou konfrontaci. Mezinárodní systém byl založen na respektu k dohodě z Jalty, rozdělující sféry vlivu v Evropě mezi SSSR a USA. Vzájemné soupeření probíhalo hlavně v konfliktech zemí třetího světa, kde SSSR a USA zpravidla podporovaly tu či onu spřízněnou stranu konfliktu. Občas i účastí svých vojáků, jako tomu bylo u Američanů ve Vietnamu či Rusů v Afganistánu.

Studená válka byla pro mocnosti výhodná v tom, že mediální obraz nepřítele se vždy hodí. Byla velice výhodná pro vojensko-průmyslový komplex, korporátní a finanční elity. A zejména v 80-letech pro všechny ty, kteří toužili po oslabení Ruska, které již dále nedokázalo díky stagnující ekonomice vyrovnat tempo zbrojení se západem a chtě nechtě muselo na tuto situaci reagovat. Tyto reakce nakonec vedly až k pádu komunismu a rozpadu Sovětského Svazu. 

Z tohoto hlediska byla studená válka spíše bojem dvou gladiátorů v aréně, kde ale pravidla boje a určuje třetí strana vládnoucí oběma gladiátorům. Ti vládci, kteří se pravidlům "globální elity" jakkoliv vzepřou často umírají za nejasných okolností, jak tomu bylo u Stalina v SSSR či Kennedyho v USA. 

„Pohnutky, které vedou Rockfellery a jejich spojence, směřují k vytvoření jediné světovlády, jež by jednotila pod jednou střechou jak superkapitalismus, tak komunismus, a sice - pod jejich kontrolou. Hovořím o spiknutí ? Ano, přesně tak. O existenci takového plánu, a to na mezinárodní úrovni, jsem přesvědčen. Vznikl již před několika generacemi a v jeho záměrech se skrývá nepopsatelné zlo.“

 Autorem tohoto citátu byl poslanec kongresu USA Larry Patron MacDonald v roce 1976. O pár let později  zemřel při pádu Jumba Korejských aerolinek v roce 1983. Letadlo údajně sestřelil Sovětský svaz za dodnes nevyjasněných okolností.

Brežněvova éra

Chruščov byl autoritativním a impulzivním politikem, který často měnil lidi ve svých funkcích. To mu nadělalo hodně problému a nakonec vedlo i k jeho odvolání z čela komunistické strany v roce 1964. K moci se dostal méně schopný druhý muž ve straně, nevýrazný a koncepci rozvoje země postrádající Leonid Brežněv.

Přesto období jeho vlády díky vývozu ruských surovin, rozvoji průmyslu a zemědělství bylo poměrně úspěšná. Doba Brežněvovy vlády byla spojena s relativním vzestupem životní úrovně obyvatelstva, ekonomickou a politickou stabilitou, ale i stagnací zejména na konci  vlády.

V roce 1968 poslal Brežněv vojáky do Československa. Dnes je tento krok hodnocen, jako důvod se ještě hlouběji semknout se Západem proti zlotřilcům z Ruska. Ve skutečnosti demokratický Západ tento krok přes formální protest plně respektoval, protože šlo dle dohody v Jaltě o ruskou sféru vlivu. Rok 1968 ve vztazích SSSR-USA nebyl rokem prohloubení nepřátelství, právě naopak byl rokem vzájemného zlepšení vztahů a uvolnění napětí. O tom, jak je iluzorní představa Západu držícího nám palce vypovídá obsah telefonátu mezi Gorbačovovem a Tacherovou v říjnu 1989. Britská premiérka žádala Gorbačova poslat tanky na německé demonstranty snažící se zbořit Berlínskou zeď. Bipolární Evropa mnoha evropským politikům docela vyhovovala  přes veřejné deklarace o podpoře demokratizačních procesů.

Víc než situace v Československu Brežněva znepokojil rozkol s Čínou. Na rozdíl od Západu který sovětskou invazi do Československa odsoudil jen formálně, tak reakce Číny byla ostřejší. Maoistická Čína začala považovat Sovětský Svaz za nepřátele č.1 a v roce 1969 Číňané vyprovokovali i dva pohraniční vojenské střety. Při jednom z nich během několika okamžiků v blízkosti řeky Ussuri doslova zmizla čínská jednotka o 6000 mužích i s celou vojenskou technikou. Existují spekulace o použití tajné zbraně založené, na pro nás neznámých fyzikálních principech.

Na konci vlády trápilo Brežněva zdraví a ztrácel vliv na chod státu. V roce 1980 došlo k invazi SSSR do Afganistánu. Sovětské vedení z toho nemělo radost. Bylo reakcí na zbabranou „socialistickou“ revoluci Babraka Karmala, který požádal Sovětský Svaz o vojenskou pomoc proti převážně islámské opozici. Vlekoucí se konflikt pak podobně jako později USA, SSSR v 80tých letech hodně oslabil.  

Brežněv zemřel roku 1982. Po něm jen krátce vládli dva generální tajemníci Andropov a Černěno. A až v roce 1985 se k moci dostává mladý a čilý Michail Gorbačov.

Gorbačovova éra

Michail Gorbačov okamžitě zaujal jiným stylem politiky než jeho zkostnatělí předchůdci. Už tím, že po jeho boku se objevovala elegantní první dáma Raisa. Ujal se však vlády v zemi, která sice byla vnějškově velmocí a fungujícím stabilním státem, vnitřně jí však sužoval prohlubující se nepořádek, korupce a stagnující ekonomika.

Skutečný stav sovětské společnosti nejlépe ilustrovala černobylská jaderná havárie v dubnu 1986. Díky neuvěřitelné nedbalosti a šlendriánství došlo k výbuchu jaderného reaktoru a k úniku radioaktivního materiálu do okolí. Havárie byla bagatelizována, tvrdilo se, že nic nehrozí. Přesto radioaktivní mrak zasáhl velkou část Evropy a dodnes je odpovědný za řadu nemocí v rozsáhlých oblastech Ukrajiny i sousedních zemí.

Gorbačov si uvědomoval neutěšený stav země a zahájil reformy. Uvolnil svobodu slova a tisku, propustil politické vězně, ukončil válku v Afganistánu a dal zemím východní Evropy možnost se chovat jako suverénní stát. Uzavřel s USA několik dohod o odzbrojení a uvolnil centrální řízení ekonomiky.

Zejména ekonomické reformy však byly polovičaté a nepromyšlené. Ekonomická situace země se zhoršovala. Rostla nespokojenost lidu. Zleva na Gorbačovova útočili konzervativci a žádali zastavení reforem. Pravice žádala reformy prohloubit. Objevil se také národní problém. Začalo to konfliktem mezi Azerbajdžánem a Arménii. Pokračovalo demonstracemi v Gruzii a nakonec vyvrcholilo ve vyhlášení nezávislosti států v Pobaltí.

V roce 1991 se pokusila skupina konzervatistů o státní převrat. Pokus skonči fiaskem. Nebylo již síly která by mohla udržet komunismu a celistvost Sovětského Svazu. Vládnoucí komunistická stana byla rozpuštěna a brzy poté i Sovětský Svaz 31.12.1991 formálně zanikl.

Gorbačov byl a stále je pozitivně hodnocen na Západě. Ne však v Rusku. Je obviňován z propadu země, z rozpadu Sovětského Svazu, ze zrady ve prospěch Západu, nadnárodních korporací a sionistů. Nepřísluší mi Gorbačova soudit. Pouze si vzpomínám, jak naivní jsme byli my v listopadu roku1989 a jak jsme si nebyli vědomi žádných úskalí spojených s „demokratizačním“ procesem. Gorbačov chtěl "více socialismu". Nakonec jej však paradoxně dovedl ke svému konci a otevřel brány kapitalismu. 

Sovětský svaz a psychotronický výzkum

Sovětský Svaz často vnímáme jako zemi ve které vládla tuhá ideologie Marxismu-Lenismu a dialektického materialismu, který vnímá duši jen jako produkt lidského mozku.

Přesto sovětský režim dával mnohonásobně víc peněz na projekty zkoumající jevy  které popírají „materialistický obraz světa“, než západní svět.  Zatímco dnešní česká a západní věda označuje psychotroniku zkoumající telepatii, jasnovidnost, psychokinezi… za pavědu a šarlatánství, tak v bývalém Sovětském Svazu se výzkumu těchto jevů věnovala řada výzkumných pracovišť a cca 500 vědeckých výzkumných pracovníků.

Zvlášť cenný objev se podařil manželům Kirliánovým, kteří v roce 1939 poprvé publikovali fotografie aury živých i neživých objektů.

Od 20.let 20.stol se studiem psychotronických jevů zabýval především profesor Vasiljev. Byla provedena řada telepatických experimentů mezi experimentálními subjekty v různých ruských městech, i mezi kosmonauty na oběžné dráze a lidmi na zemi ( obdobné experimenty prováděli i Američané na Měsíci v roce 1971 za mise astronauta Mitchela ). Experimenty prokázaly existenci těchto jevů, nemožnost jejich odstínění hmotnou překážkou (telepaté byli odděleni tlustými olověnými stěnami od okolí), i neexistence zpoždění telepatické komunikace v čase.

Byly zkoumány fenomény působení ducha na hmotu (Kulagina), proutkaření a hypnotické fenomény

Temnou stránkou psychotronického výzkumu představují možnosti jeho zneužití ve vojenství, ke kterému docházelo a dochází na Západě (projekt Moutak, MK ULTRA, HARP atd.) i na Východě.

Bývalý generál tajné vládní sovětské složky KGB Oleg Kulagin v srpnu 1990 v Krasnodaru oficiálně přiznal, že vláda vlastní nejen zařízení na masové ovládání myšlení obyvatel, ale i k jejich nervovému poblouznění, dálkovému zhypnotizování, až k zešílení. Taktéž ale zařízení, které na stejné bázi dokáže vyvolat jakoukoliv emoci od nenávisti, euforie, strachu po naprostou labilitu. V březnu 1991 také prezident Vědeckovýzkumného sdružení pro studium a výzkum psychofyzikální přírodní problematiky, A.V.K.Brjuchanov, potvrdil existenci vládních technologií pro ovládání mysli a přiznal, že v dubnu 1983 sám pracoval na vládním projektu zaměřeného na manipulaci s myšlením lidí. V této souvislosti se také zmínil o válce v Afghánistánu. Vojáci, kteří odmítali jít bojovat do Afghánistánu, byli odváženi do zvláštního zařízení v Oděse, kde jim byl změněn profil myšlení (vymývání mozku) a poté byli nasazováni do nejnebezpečnějších akcí. Na těchto projektech podle některých svědků se podílely i pracoviště v bývalém Československu.

Projekty vývoje psychotronických zbraní rozhodně neskončily. Pokračují v nich Američané a na příkaz Putina i Rusové. Putin a jeho ministr obrany nedávno řekli, že „důležitou, ne-li rozhodující, roli při určování povahy ozbrojeného konfliktu budou hrát vojenské schopnosti Ruska ve vesmíru, protiopatření v informační sféře, zejména v kybernetickém prostoru. Ve vzdálenější budoucnosti budou vyvinuty zbraňové systémy, založené na nových principech  (paprsky, geofyzika, vlny, genetika, psychofyzika atd.). To vše, kombinované s jadernými zbraněmi, obstará nové nástroje k dosažení strategických a politických cílů“. 

Psychotronika v Sovětském Svazu nebyla ale jen záležitosti tajného výzkumu. Byly publikovány i články v oficiálních vědeckých časopisech. V rámci svého výzkumu sovětští vědci narazili i na českého léčitele používajícího k léčbě nádorů a řady dalších onemocnění vitálních sil Josefa Zezulku o němž vycházely články i v americkém odborném tisku, na rozdíl od tisku českého, který o Zezulkovi mlčel. Sovětští vědci pozvali Zezulku do Sovětského Svazu. Je velkým paradoxem, že i když v jiných oblastech jsem se opičili po SSSR ve všem možném i nemožném, tak v tomto případě Zezulkovi návštěva SSSR povolena nebyla. Místo něho tam odjel člověk, který nemoci zaklínal do hlávek zelí a Československu tehdy udělal jen ostudu.

 ----pokračování příště-----