Osud židů I.

Žádný národ v moderních dějinách lidstva nevyvolává již po staletí v sousedních národech tak silné emoce, jako národ židovský. Část lidstva obdivuje schopnosti a kulturní vyspělost řady příslušníku tohoto národa. V jiné části světové populace, však slovo žid stále ještě vyvolává pocit opovržení a nenávisti.

Proč je slovo žid spojeno s tak velkými emocemi? Co znamená, že židovský národ je vyvolený? Proč tento národ mnohokrát v dějinách tak strašně trpěl? Těmito a podobnými otázkami bych se chtěl zabývat v tomto a dalším článku věnovaném hlavně dějinám židovského národa.

Židé jako „vyvolený“ národ

Na počátku roku 2010 žilo na celém světě 13.428.300 Židů, kteří tak tvořili o něco méně než 0,2 % ze 6,9 miliard obyvatel Země. To znamená, že Židem je přibližně 1 z 510 obyvatel světa. I přes tento malý počet jen o málo převyšující počet obyvatel České republiky je až udivující velká četnost lidí židovského původu mezi úspěšnými lidmi všech profesí od finančnictví a obchodu po vědu a kulturu. Z nositelů Nobelových cen tvoří Židé 22% podíl.

Úspěšnost Židů souvisí jednoznačně s jejich schopnosti. I když neexistuje nějaký specifický gen, který by byl součástí židovské populace je u židů zřejmá vyšší průměrná inteligence, než u příslušníků jiných národů.

Domnívám se, že tato vyšší vrozená inteligence souvisí s tím, co označujeme slovním spojením „ židé jsou vyvolený národ“. V uplynulých 6000 let byli Židé národem do kterého se rodili vysoké duchovní bytosti  přicházejícími dle poznatků duchovní filozofie [1] na Zemi už po dlouhou dobu v intervalu cca 2000 let, aby povznesli lidstvo a jeho kulturu na vyšší duchovnější úroveň. Za posledních 6000 let jimi byli Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Posláním Židů bylo rozvinout jejich učení a v míru jej předávat dalším národům. Inteligence a  tvůrčí schopnosti jím ve zvýšené míře oproti okolním národům byly dány proto, aby mohli lépe ve prospěch celku tento úkol plnit.

Jejich úkol byl, ale velmi těžký, protože spadal do doby, kterou Indové nazvali kalijuga= temný věk lidstva. Čtvrtá a závěrečná část Platónského roku ( jednoho cyklu precese trvající 25000 let ) je dobou, kdy život na zemi a všechny kultury ovlivňuje dostředivý vliv živlu země, který pokud člověk není rovnovážný, což je málokdo vede lidi k egoismu, sobectví, materialismu, pocitu oddělenosti a tím ke ztrátě duchovního rozměru existence. Síla tohoto vlivu byla tak silná, že mu v různé míře podlehli lidé všech národů včetně samotných židů. S  dary které dostane vyvolený národ je spojena i větší odpovědnost národa. Jeho chyby a selhání jsou tak hodnoceny zákonem dění přísněji než u jiných národů.  V tom lze vidět prapříčinu všech těžkých osudových ran, které na tento národ v průběhu staletí dopadaly.

Babylónská pravlast

Židovský národ má kořeny v zemi ležící v údolí řeky Eufrat a Tigris. Země se nazývala ve starověku Mezopotámie nebo Babylónie. V době počátku židovského národa v ní vzkvétala velice vyspělá Sumerská kultura. Sumerové žili v městských státech s vyspělou architekturou , řemeslem, obchodem a kulturou. Každé město mělo ve svém středu chrám, jako centrum náboženského života.  Děti a mládež absolvovala několikaletou školskou výuku. Sumerská věda dosahovala překvapivě vysoké úrovně. Sumerové věděli o existenci planet Uranu a Neptunu, které byly objeveny v moderní době až s použitím velkých dalekohledů. Historické zápisky Sumerů sahají mnoho tisíc let do minulosti světa. V eposu o Gilgamešovi je popsána potopa světa, kterou přežil Utanapištin spolu s několika příbuznými a zvířaty.  V 2.pol.20.stol. byla na úpatí hory Ararrat v Turecku ve výšce 1900m.n.m. byl objeven zbytek obří lodi včetně železných nýtů a kotevního kamene, což dokazuje pravdivost biblického příběhu [2], který pravděpodobně vznikl na základě starší sumerské předlohy. Je zřejmé, že Sumerové své vědomosti čerpali z poznání starých vyspělých civilizací, jakými byla např. Atlanťané. 

Abrahám a jeho dědici

V době slávy Sumeru v městě Uru žil muž, který později dostal jméno Abrahám=otec národů. Stál v čele nevelkého semitského kmene, který se těšil v této zemi prosperitě a poměrnému blahobytu. Přesto jeho posláním bylo tuto zemi opustit a vydat se na dlouhou a strastiplnou cestu směrem na západ, do oblasti Kanánu, dnešního území Izraele a Jeruzaléma.

Příchod Abrahama je historiky odhadován na dobu okolo roku 2200 př.n.l. Já se domnívám, že to bylo dříve. Někdy na počátku 4.tisíciletí př.n.l. kdy na zemi počínala 2000-letá  vláda znamení Býka, která se projevila mimo jiné uctíváním tohoto zvířete jako posvátného symbolu Egypťany a řadou jiných kultur té doby.

Abrahám byl člověk, který se výrazně lišil od lidí své doby. Byl zcela oddán svému poslání a službě Bohu. Jeho učenost nevycházela ze studia dobových nauk. Čerpal poznání přímo z Boha, z vnitřního zdroje. Učil lidi, že Bůh je jen jeden, že nemá formu ani tvar, že jej nelze vtěsnat do žádné představy a modly. Učil, ale mnohem víc. Podle tradice je s jeho příchodem spojen vznik kabaly, esoterického a filozofického učení jehož součástí je např. nauka o vzniku vesmíru a života, učení o reinkarnaci, nauka o symbolice čísel, návody praktické duchovní cesty. O vyspělosti tohoto učení svědčí i izraelské pojmenování Boha. Jehova ( IEOUA ), či Jahve (IEUA) ve svém jménu obsahují pět samohlásek, jejichž zvuk je spojen se základními přírodními živly jejichž kombinací vzniká vše co jest v hmotě i duchu: I-vzduch, E-země,U-voda, A-oheň poutané v nejvyšším božství zvukem písmene O symbolizující prazáklad a jednotu všeho [1].

Abrahám nakonec svůj kmen přivádí do zaslíbené země, na území budoucího města Jeruzaléma, které má v řádu dění být na příštích 6000 let světovým duchovním centrem, jako jím byla v uplynulých tisíciletích město ležící na území dnešní egyptské Alexandrie.

Učení a vedení kmene předává dalšímu nejschopnějšímu lidem z kmene. Podle Bible jím byl Izák, pak Jákob a po něm Josef.

Roky plynuli a příslušníci mladého národa postupně zapomínali na učení svého praotce. Stále více byli ovlivňování názory a zvyky sousedních národů. Ze strachu, aby o něco nepřišli uctívali jejich modly a přinášeli i zvířecí, někdy možná dokonce i lidské oběti. S duchovním úpadkem se zhoršuje i osud národa. Bible vypráví příběh o prodání Josefa, předurčeném k vedení národa a strážcem Abrahámova učení elitou židovského národa ( svými bratry ) do egyptského otroctví. Na Josefa se v Egyptě usměje štěstí. Díky svému nadání získá místo zástupce faraona a správce Egypta. Pomůže i svému kmeni najít zde útočiště před suchem, které postihlo kanánskou zemi. Po smrti Josefa, ale se začíná postavení židovského národa zhoršovat až samotný židovský národ se sám stává nedobrovolným otrokem v egyptské zemi. 

Mojžíš a Exodus

Roky plynou a země vstupuje do astrologického věku ohnivého Berana. V Egyptské i jiných kulturách se stále více setkáváme s uctíváním tohoto symbolu. Ne jinak je tomu u židů. Beran je dodnes u židů a křesťanů spojen s oslavou velikonoc, jež v židovství je připomínkou Exodu= vyjitím židovského národa z Egypta ke kterému došlo pravděpodobně  na počátku věku Berana, někdy před cca 4000 lety.

Exodus je neoddělitelně spojen s pořadí druhým židovským přinašečem Mojžíšem. Člověkem jehož úkolem bylo nejen vyvést těžce zkoušený národ z egyptského otroctví zpět do zaslíbené země, ale opět dát izraelitům čistou a pravdivou duchovní nauku, získanou přímým napojením Mojžíše na Boha, kterou poté má židovský národ dál v míru a pravdě šířit mezi okolními národy.

Egyptský král nechce národ otroků ze země pustit. Osudově tak na sebe a svojí zemi přivolá „hněv boží“ a řadu těžkých osudových událostí zvaných rány egyptské, které dotlačí faraona  židovský lid z otroctví propustit. Brzy si to však rozmyslí a za odcházejícími židy posílá egyptské vojsko. Když se už zdá, že masakr je neodvratný, zázračně se otevírá průchod Rudým mořem a židé mohou suchou nohou projít na druhý břeh. Když se za nimi vydávají egyptští pronásledovatelé kordon se uzavírá a armáda je  spláchnutá mořem. Že se z velkou pravděpodobností nejedná o pohádku dokazují archeologické nálezy nedávné doby. Na dně Rudého moře Akabského zálivu byly nalezeny zbytky starověké egyptské armády: korály pokrytá kola egyptských válečných vozů, kosti koní a lidí.[3]

Mojžíš dále vede svůj lid pouští k hoře Sinaj. Lid reptá, že nebude mít co jíst. Tu, jakoby zázrakem z oblohy padá zvláštní hmota-mana v takovém množství, aby nasytila všechny. Všechny tyto zázraky jsou ukázkou toho, že jen velmi málo toho o světu víme, i toho, že jsme-li vedeni tou správnou myšlenkou a máme nějaký nás vysoce převyšující úkol, vždy se najde i ta nejméně pravděpodobné cesta, která nám umožní tento úkol uskutečnit. 

Mojžíšem vedený lid dochází konečně pod horu Sinaj, kde je vybudován tábor. Bible líčí z hlediska budoucího vývoje důležitou událost, která výrazně negativně poznamenala budoucnost židovského národa. Mojžíš se na několik týdnů uchyluje na horu, aby tam pro lid sepsal boží zákony. Když se vrací spatří svůj lid, jak se klaní a uctívá modlu v podobě býčka-zlatého telete. Vezme desky s božími zákony a v rozčílení je rozbije o zem. V příběhu lze vidět obraz slabosti  nejen židovského lidu tehdejší doby, ale celého dnešního lidstva. Zlaté tele bylo především symbolem dobou poškozených a deformovaných učení  právě končícího věku býka, které přišel Mojžíš opravit. My lidé stále a stále lpíme na učeních a stereotypech staré doby se zvyku či pohodlnosti, místo, aby jsme přijmuli to nové. Když to nakonec přece jen uděláme, tak už i to nové zpravidla ztratilo tu původní čistotu, jak tomu bylo později i s křesťanstvím.

Dnes se ve veřejnosti soudí, že hora Sinaj se nachází v blízkosti kláštera Svaté Kateřiny v egyptské Sinaji. Podle nejnovějších archeologických výzkumů se však možná jedná o horu Jebel el Lawz na území dnešní Saudské Arábie v blízkosti Akabbského zálivu kudy šel lid přes Rudé moře podle výše zmíněných archeologických nálezů pozůstatků faraonovy armády. Na místě byly nalezeny stopy po pobytu velkého množství lidí v době starověku, včetně kreseb egyptských posvátnýcch býčků a kamenného oltáře na kterém bylo uctíváno zlaté tele[4].

Éra válek

Mojžíš je již mrtev, když Izraelský národ pod vedením Jozua vstupuje do zaslíbené země a překračuje řeku Jordán. V oblasti Kanánu žije řada kmenů. Úkolem Izraelců je nalézt způsoby mírového soužití a oboustranně výhodné spolupráce s těmito kmeny. Izraelité, ale stále více podléhají egoismu a zatemnění mysli. Vyvolenost bohem si začínají vykládat tak, že mohou s těmito národy nakládat dle vlastní libosti. Začínají dobyvačnou válku, při které dochází na obou stranách konfliktu k nejtěžším válečným zločinům a ukrutnostem se všemi znaky toho, co dnes označujeme termínem genocida. [5]

Deut 2:31-37
Hospodin mi řekl: „Pohleď, už to začíná! Vydávám ti Sichona i jeho zem. Začni si ji podmaňovat a obsaď ji.“ … Tenkrát jsme dobyli všechna jeho města. Každé z nich jsme vyhladili jako proklaté včetně mužů, žen i dětí. Nikoho jsme nenechali naživu. Z dobytých měst jsme si rozebrali dobytek a kořist. … Hospodin, náš Bůh, nám je všechny dal.

Deut 3:2-7
Hospodin mi řekl: „Neboj se ho! Vydal jsem ho s celým jeho lidem i s jeho zemí do tvých rukou. Naložíš s ním, jako jsi naložil s emorejským králem Sichonem, sídlícím v Chešbonu.“ … Bili jsme je, až z nich nezůstal jediný živý. Všechna jeho města jsme tenkrát dobyli. Nebylo tvrze, kterou bychom jim nevzali – šedesát měst, celý kraj Argob, Ogovo království v Bášanu. … Navíc jsme dobyli veliké množství venkovských osad. Vyhladili jsme je jako proklaté, jako jsme to učinili chešbonskému králi Sichonovi, vyhladili jsme každé město – muže, ženy i děti. Všechen dobytek a kořist z těch měst jsme si pak rozebrali. 

Na obranu Izraelitů se někdy tvrdí, že národy žijící v Kanánu té doby byly tak zkažené, že obětovali bohům dokonce i své vlastní děti. Ani to však nemůže činy tehdejších Izraelitů ospravedlnit, zvláště tehdy když jejich obětí byli vedle bojovníků i ženy a děti. I když to dnes není korektní, vidím v této etapě Izraelských dějin jednou z hlavních duchovních příčin zločinů nacistů a jiných národů páchaných v nedávné minulosti na židech opět ve jménu Boha a vyšší prozřetelnosti. Domnívám se, že podle zákona karmy  se v následujících životech museli ti, co vykonávali tato zvěrstva, sami stát obětí obdobných zvěrstev, aby skrz tento těžký prožitek sami v sobě vytvořili vlastnost, která jím při konání těchto již dávných skutků chyběla- soucit s bližními.

Izraelští králové a proroci

V 11.stol. př.n.l. vzniká Izraelské království. Prvním králem se stává Saul. Zpočátku vládne dobře a spravedlivě. Zlom nastane, kdy sílí vliv budoucího krále vojevůdce Davida. Ze strachu, že ho chce David zbavit trůnu více než o vládu usiluje o Davidovu likvidaci. Tím si přivodí vlastní pád, porážku a nakonec smrt.

Král David dobude Jeruzalém a učiní z něj hlavní město státu. Vojevůdcovské a vladařské schopnosti spojuje s uměleckými. Snaží se upřímně a opravdově sloužit Bohu. Jeho slabostí jsou, ale ženy. Aby získal tu po které touží, neváhá poslat jejího manžela do boje na jistou smrt.

Ze tří slavných Izraelských králů dosahuje největší proslulosti Davidův syn Šalamoun proslulý svou moudrostí. Jeho nejznámějším činem je stavba prvního Jeruzalémského chrámu, jako centra duchovního života země. Do chrámu nechá uložit legendami opředenou kovovou schránku Archu Úmluvy s nevšední mocí a silou z ní vyzařující. Silou, která měla moc povznášet lidského ducha, ale která byla užívaná jako nebezpečná zbraň v bitvách. 

Po smrti Šalamounu se na Izraelském trůnu střídá několik panovníků, kteří již nedosahují Šalamounovy velikosti. Království je rozděleno na Severní Izrael a Judsko. Vedle vnitřních rozbrojů je stále více ohroženo velmocemi své doby.

V té době roste v Izraelském národě počet zrodů tzv. Proroků. Byli to lidé, kteří viděli dál než jiní a nepodléhali destrukci doby, tak jako lidé z jejich okolí. Po celé období starozákonních dějin Izraele upozorňovali národ před tragickými důsledky amorálním jednáním. Předpovídali budoucí pohromy, které na národ a svět přijdou v budoucnosti, pokud se národ a svět nenapraví.

Babylónské zajetí a zrod Bible

V 8.stol. př.n.l. Asýrie dobývá severní Izrael. V roce 587 př.n.l. pak babylonský král Nabukadnesar dobývá Jeruzalém a nechává zbořit chrám. Židé jsou odvlečeni do Babylonie. Je paradox, že právě zde v cizí zemi se formuje text židovské Bible. Vedle zjevně z babylonských mýtů přijatých textů o stvoření světa a potopě obsahují hlavně historické texty osudů židovského národa v průběhu dosavadních staletí výrazně ovlivněných dobovým myšlením. Do Bible se dostává i řada dalších textů jako knihy Prorocké, žalmy či různá spíše filozofická zamyšlení.

Židé v 6.-1. stol. př.n.l.

Babylónská říše netrvá dlouho. Brzy jí dobývá další, ještě mocnější říše starověku, říše Perská. Židům je umožněno vrátit se domů a znovu postavit druhý Jeruzalémský chrám. Židovská Bible je definitivně redigována a stává se základem Judaismu- oficiálního židovského náboženství, jehož základním pilířem má být především Tóra ( pět knih Mojžíšových ) a v ní obsažených desatero přikázání.

Ve 4. stol. př.n.l. území Izraele ovládá Alexandr Makedonský, poté je začleněno do Seleukovské říše.

Ve 2 stol. př.n.l. je krátce obnovena nezávislost Izraelského státu při povstání vedeném Judou Makabejským, ale již v průběhu 1 stol.př.n.l. se Izrael stává součásti stále více se rozpínající Římské říše.

-Pokračování příště –

Zdroje:

[1] http://www.dub.cz/cs/josef-zezulka-byti-zivotni-filosofie-online-kniha.php

[2]http://www.znamenicasu.cz/noemova-archa/

[3] http://www.znamenicasu.cz/prechod-pres-rude-more/

[4] http://www.znamenicasu.cz/prava-hora-sinaj/

[5] Bible, Starý zákon