Ochrání nás NATO?

Dnes je to přesně patnáct let, kdy Česká republika spolu s Polskem a Maďarskem vstoupila do vojenského paktu západních zemí- severoatlantické aliance známé pod zkratkou NATO.

NATO vzniklo v roce 1949, jako reakce na šíření komunismu do zemí střední Evropy po konci druhé světové války. Získalo svůj protipól v roce 1955 ve vojenském sdružení socialistických zemí Varšavské smlouvě.

Do roku 1989 stály oba pakty proti sobě a udržovaly mocenskou rovnováhu v Evropě. Na přelomu 80tých a 90tých let 20.stol. se geopolitická  situace v Evropě výrazně změnila. Komunismus se zhroutil a brzy poté byla rozpuštěna i Varšavská smlouva. Organizace NATO ztratila svůj smysl.

To pochopil i prezident Václav Havel, když ve svém prvním projevu v americkém kongresu na jaře roku 1990 navrhl rozpustit i NATO. Po čase však svůj názor radikálně změnil. Stal se z něj jeden z největších propagátorů  vstupu ČR do této organizace. Dne 12.3.1999 se mu sen splnil. Následující den zdobil MF Dnes velký titulek „Jsme v NATO“.

Patřím mezi lidi, kteří si všímají  „znameními osudu“, nebo-li synchronicit pokud máme použit jazyka moderní vědy.  Vstup  ČR byl provázen několika takovými znameními. Rozhodnutí o vstupu ČR do NATO padlo v červenci 1997 v Madridu, ve dnech kdy střední Evropu postihly mohutné záplavy. V okamžiku, kdy se v USA podepisovaly příslušné listiny o připojení ČR se nad místem podpisu strhla prudká sněhová bouře. Když měla být v centrále NATO slavnostně vytažena česká vlajka, došlo právě u české vlajky k poruše zvedacího zařízení .

K vstupu ČR do NATO došlo v době, kdy se přiostřovala krize kolem Kosova. Tehdejší místopředseda vlády Rychetský na tuto dobu po letech vzpomínal v jednom publicistickém pořadu. Když hovořil z představiteli západních zemí, byl ujištěn, že bez mandátu RB OSN se Jugoslávie bombardovat nebude. Stačila, ale návštěva tehdejší americké ministryně zahraničí Albrightové a vše bylo jinak. Najednou vlády všech zemí NATO útok podpořily, třebaže např. u řecké veřejnosti byla podpora útoku mezi obyvatelstvem pouhých 2% a bombardování bylo provázeno mohutnými protesty v ulicích řeckých měst. Česká vláda svůj souhlas dala také, nicméně většina české politické reprezentace se k útoku NATO postavila chladně. Také český národ na rozdíl od sousedních Poláků  i přes obvyklé vymývání mozku médii se většinově postavili  proti agresi NATO vůči suverénní Jugoslávii.

Organizaci NATO vnímá část populace, jako záruku české národní bezpečnosti. Já si myslím, že je to spíše naopak. V politice zemí reprezentujících NATO, hlavně USA vedené snahou rozšiřovat sféru svého vlivu na úkor jiných zemí vidím v současnosti největší riziko ohrožení míru a tím i naší vlastní bezpečnosti.

Ukázkou je Ukrajina. Je zřejmé, že v organizování převratu na Ukrajině hrály velkou roli zájmy západu ( hlavně USA) vedené geopolitikou a snahou oslabit Rusko. Západ naivně věřil, že Putin si to vše nechá jen tak líbit. Nyní po odtržení Krymu se diví, jak si to ten Putin a Rusové mohou dovolit. Jakoby zapomněli na Kosovo, jehož samostatnost uznali i přesto, že vyhlášení jeho nezávislosti také odporovalo mezinárodnímu právu. Jakoby zapomněli na novou doktrínu, kterou sami razili před 15lety, kdy v souvislosti s krizi v Jugoslávii povýšili etnický a národnostní princip nad státní suverenitu.

Již před desetiletími a staletími několik proroků předpovědělo vypuknutí třetí světovou války okolo přelomu 20. a 21.stol. vedoucí k použití jaderných zbraní a globálnímu kataklyzmatu spojenému s miliardami lidských obětí a zatopením rozsáhlých oblastí pevnin. V jisté fázi tohoto konfliktu někteří proroci hovoří o vpádu ruských či čínských vojsk do střední Evropy a dočasném obsazení Prahy a Čech těmito jednotkami. Jiná proroctví hovoří o tom, že sami evropští vládci pozvou ruské a čínské jednotky do Evropy, aby zde udělaly pořádek poté, co po zhroucení  finančních trhů v Evropě a USA zavládne v ulicích evropských měst nezvladatelný chaos.

I když tato proroctví představují jen jedny z variant budoucího osudu, neměli by jsme je brát zcela na lehkou váhu. Zejména politici než něco provedou by mněli dlouze přemýšlet nad důsledky svých rozhodnutí. Jak často jsme viděli v Afganistánu a Iráku po vojenském dobytí těchto zemí naprostou bezradnost při řešení náhle se objevivších problémů.

Ač často slyšíme, jací jsme my čecháčci, jsme národem, který se v některých stěžejních okamžicích historie zachoval nejlépe z okolních národů. Vzpomeňme na dobu před vypuknutím druhé světové války. Všechny okolní národy usnadnily Hitlerovi uskutečnění jeho dobyvačné války ať již šlo o Poláky a Maďary kteří po Mnichovu urvali část našeho území pro sebe, Francouze a Brity vítající po návratu z Mnichova své premiéry jako zachránce míru, či Sovětský svaz který si paktem Molotov-Ribentrop rozdělil s Německem sféry vlivu. Jen my opuštěni všemi spojenci jsme si v této době uchovali svojí čest a ustoupili obrovské přesile.

Při bombardování Jugoslávie jeden z činitelů NATO na otázku „Proč bombardujete Jugoslávii?“ stručně odpověděl „Protože na to máme žaludek“. Domnívám se, že velká většina českého národa na to žaludek nemá. Někde zde vidím příčinu toho, proč na počátku našeho vstupu do NATO se vyskytlo několik výše popsaných negativních znamení tohoto kroku.

Měli by jsme si nalít čistého vína a uvědomit si, že před skutečnými riziky současné doby nás NATO ani jiný blok států neochrání, stejně jako nás neochránily spojenecké smlouvy v minulosti. Duchovní kvality, jako dobrota, lidskost či moudrost se dnes pro mnohé stávají hodnotami bezcennými. Přesto se domnívám, že národ, který se řídí těmito idejemi se stává neporazitelným, i kdyby na jeho hranici stály miliónové armády.

Vzpomeňme jen na židovský národ vedený Mojžíšem, jak byl zachráněn před jistou likvidací egyptským vojskem, když se otevřelo Rudé moře a lid mohl projít na druhý břeh suchou nohou. Dodnes archeologické nálezy zbytků válečných vozů, koster egyptských vojáků a koní na dně Rudého moře jsou připomínkou této události, kterou mnozí berou jako pohádku. Vzpomeňme také jak stejný národ byl později postižen těžkými ranami osudu, když sešel z cesty poslání, které mu bylo dáno do vínku, jako ve své době „vyvolenému národu“.