O středověké vzdělanosti

Středověk je vnímán jako období, které z hlediska vzdělanosti bylo věkem temna.  Na jedné straně jen málokdo uměl číst a psát. Na straně druhé, náboženská dogmata omezovala svobodu myšlení.  

Přesto i v tomto období vznikala vynikající literární a filozofická díla s nadčasovým obsahem.  

Středověká vzdělanost nebyla původní. Opírala se o dvě tradice. První náboženská vycházela z Bible a spisů církevních otců. Druhá vycházela z antické vzdělanosti. Především pak z děl Platona a Aristotela. 

Stručným příběhem středověké vzdělanosti jsem se rozhodl zabývat v tomto článku. A to proto, že i období středověku nás může i nyní v něčem inspirovat, a to dokonce i v oblasti školství a vzdělávání. Začnu připomenutím jednoho z velkých filozofů, který je považován za posledního Římana a zároveň prvního středověkého filozofa. Jmenoval se Ancius Boethius. Byl mužem, který čtivou a poutavou formou zprostředkoval moudrost antické filozofie a vzdělanosti generacím středověku.  

Ancius Boethius 

Boethius se narodil v Itálii roku 480 jako příslušník staré římské aristokracie. Studoval v Aténách a projevil veliký zájem o vědu, filozofii a politiku. Získal přitom velkou přízeň ostrogótského krále Teodoricha, který tehdy vládl Itálii. Přízeň vládců však bývá vrtkavá. Boethius byl obviněn ze společní s nepřátelskou Byzancí. Byl zavřen do vězení a nakonec roku 524 popraven. Církvi byl později prohlášen za svatého.  

Boethius napsal úvody do matematiky a hudby, které byly jedním z pilířů středověké vzdělanosti. Nejproslulejším dílem však byla jeho kniha z oblasti filozofie, kterou napsal čekaje na svou smrt ve vězení. Název knihy Filozofie Utěšitelka nám dává nápovědu, že filozofická úvaha a psaní mu bylo útěchou v těžké životní situaci. Jistou paralelou nám může být “Labyrint světa a ráj srdce”, napsanou Komenským rovněž v době těžké životní krize jako spis útěšný. Filozofie je v díle Boethia, stejně jako díle jiných velkých filozofů pojímaná jako nejcenější  věcí v  životě člověka, která pomáhá dát životu hlubší smysl. Svět není ovládán náhodou a štěstěnou, ale boží prozřetelností. Vše, co se nám přihodí, má svůj význam, i když ho většinou nechápeme. A tak i těžký osud má pro člověka velký prospěch i když je dotyčným vnímán jako utrpení. Stejně jako později Komenský a jiní, i Boethius zdůrazňuje, že nikdy nelze najít trvalé štěstí ve vnějších věcech, ale pouze v nitru, v Bohu. Za zmínku stojí i myšlenka, že člověk vnímá svět postupně, v čase, zatímco Bůh z hlediska věčnosti. Přibližuje se tak poznání, že my lidé ve svém vjemu pouze procházíme již hotový děj-osud, který tu byl již před naším zrozením a bude trvat stále, v bezčasovosti i po naší smrti. 

Alcuin z Yorku 

Období 6-8 století je v Evropě považováno za čas hlubokého kulturního úpadku. Antická tradice byla více méně zapomenuta. Společnost byla prosycena barbarskými zvyky.  

Plné krutosti a válek bylo i období vlády franckého krále Karla Velikého. Přesto tato osobnost pochopila, že mimo rozšiřování hranic říše je důležitý i rozvoj kultury a vzdělanosti. Začíná tak období karolínské renesance, ve kterém hrál klíčovou roli jistý anglosaský mnich a učenec, kterého pozval Karel Veliký ke svému dvoru. 

Jmenoval se Alcuin z Yorku a na žádost Karla Velikého zorganizoval klášterní školu v Tours, která se stala později vzorem středověkého školství. Vyučovalo se zde sedmero svobodných umění, předměty formované již v době antiky, které se staly základem středověké vzdělanosti.  

Alcuin je považován za zakladatele scholastiky, proudu středověké filozofie, spojující teologií s logikou. Jejím nejslavnějším představitelem se později stal Tomáš Akvinský, který provedl syntézu teologie a filozofie Aristotelovy, kladoucí velký důraz na logiku a rozum. 

Počátky univerzit 

Na katedrální školy postupně navázaly evropské univerzity. První vzniká v roce 1080 v Bologni. Další pak v Paříži, Oxfordu, Cambridgi. První univerzitou ve střední Evropě je Karlova univerzita z roku 1348.  

Studium univerzit se skládalo se dvou stupňů. Předmětem prvního stupně bylo sedmero svobodných umění a absolvent získal titul bakalář. Ve druhém stupni pak následovalo odborné vzdělání v teologii, právu či lékařství. Absolvent získal magisterský titul.  

Sedmero svobodných umění  

Tvořilo středověké všeobecné vzdělání a skládalo se ze dvou bloků: trivia a kvadrivia.  

První dvě části trivia: gramatika a rétorika byla věnována práci s jazykem a textem. Žáci se zde učili také praktickým dovednostem tvorby dopisů a různých úředních listin, stejně jako četbě literárních děl hlavně antických autorů. 

Vrcholem trivia byla dialektika. Jednalo se v podstatě o výuku filozofie. Žák se zde učil kriticky myslet a s využitím logiky zdůvodňovat své myšlenky a názory. Učená disputace byla ve středověku významnou součástí intelektuálního života společnosti. Měla svá důležitá pravidla. Pokud jste chtěl oponovat svému kolegovi, tak jste nejdříve museli vyslovit jeho názor a pojetí a on musel souhlasit s tím, že jste jej interpretovali správně. A až teprve pak jste mohli říci svůj oponentní názor. 

Kvadrivium se skládalo ze čtyř disciplín: matematika, geometrie, astronomie a hudba. Matematika se více než počítáním věnovala kabale a numerologii, tedy mystice čísel. Geometrie byla zaměřena více prakticky. Učilo se zde i zeměměřičství a geografie. Astronomie se vedle studia pohybu Slunce, Měsíce a planet zaměřovala hlavně na astrologii. Hudba nebyla ani tak hudební výchovou jako dnes, ale hlavně naukou o harmonii, která je i základem hudby jako způsobu vyjádření určité myšlenky.  

Soumrak středověké vzdělanosti 

V 16-17.století se postupně začíná rodit nová moderní věda. Prastaré hermetické nauky, vycházející spíše z intuitivní poznání jsou postupně opouštěny.  

To ovlivňuje i podobu vzdělání. Dnes je vzdělávání ve školách takřka výhradně racionální. Šíře poznatků o přírodě je s tím středověkým jistě nesrovnatelné. Je však otázkou, zda vede k hlubšímu poznání světa a jeho fungování, než tomu bylo v období středověku. Já myslím, že ne.  

Logické myšlení není dnes rozhodně na vyšší úrovni než ve středověku. Náboženská dogmata byla mnohdy jen vystřídaná racionalistickými dogmaty pod pláštíkem zdání moderní objektivní vědy. A to i přesto, že i tato dogmata jsou často v přímém rozporu s pozorovanými fakty. 

Ve společnosti také velice schází diskuze podobné středověké disputaci. Viděli jste snad dnes, že by oponent nějakého názoru nejdříve přesně reprodukoval názor svého oponenta a pak jej zveřejnil až poté, co oponent vyslovil souhlas, že jeho názor byl reprodukován správně? Já ne. Naopak často vidím, že oponent jak ve sféře společenské, tak vědecké je často za svůj názor dehonestován, mnohdy bez možnosti dostatečné obrany.