O české politice roku 2013

Rok 2013 začal prezidentskými volbami. I když proběhly již v lednu, tak svým způsobem poznamenaly celý tento rok. Vzhledem k tomu, že jsem již delší dobu na svém blogu nic nového nepublikoval, chtěl bych tímto obsáhlejším článkem shrnout své názory na uplynulý rok v české politice a vyjádřit se k výsledkům parlamentních voleb.

neoficiální vítěz parlamentních volebz internetu

Prezidentská volba

Prezidentská volba se ukázala jako střet dvou světů, které se v různých podobách v Českém politickém světě opakují od vrcholného středověku.

Miloš Zeman představoval nacionální a lidový proud politiky. Jeho kampaň nepoužívala příliš manipulaci, ale sázela na zdravý selský rozum  vycházejíce spíše z reálných faktů . Hlásila se k EU a západu, ale zároveň sázela na těsné vztahy s Ruskem.

Kampaň Karla Schwarzenberga byla zcela jiná. Jeho štáb sázel na skvěle provedenou mediální poněkud manipulativní kampaň, která měla nahradit reálný obraz pravicového politika umělým obrazem revoltujícího pankáče jako idola méně přemýšlivé mladé generace. Zároveň podporovala pro vzdělanější část populace obraz K.S. jako morálního aristokrata a nástupce Václava Havla.

 Ani dovedná kampaň, ale realitu úplně překryt nedokázala. Karel S. byl kandidátem těch sil které si přejí zničit českou národní identitu, která již od Husových dob vadí mnohým. Zároveň jako předseda TOP 09 osobně zaštiťoval nejasociálnější  politiku, která tu byla po roce 1989.

Volby dopadly v poměru 55 ku 45 pro Zemana. Příznivci K.S. přijali výsledek se skřípěním zubů. Objevovaly se komentáře typu „ Tak si to užijte soudruzi“, jakoby jsme se měli vracet do komunistických časů.

Pád Nečase a vláda Rusnoka

V červnu zasáhly Čechy mohutné záplavy. Brzy po jejich skončení přišly jiné, politické. Policejní komando zatklo p. Nagyovou, tři bývalé poslance ODS a několik dalších státních úředníku. Brzy se žalobce Ištván dostal pod obrovskou palbu médií a mnohých pravicových politiků. Co si to dovolil, skoro jednohlasně křičeli? Vždyť vyměnit poslanecké křeslo za místo v dozorčích radách státních firem je normální. Slib poslance, že bude  jednat jen podle svého svědomí a nejlepšího přesvědčení není třeba brát vážně, když tu jde o politický kšeft. Ištván nakonec moc úspěšný nebyl. Zatím. Zkrátka ti největší šíbři dokáží využívat zákonů tak, aby byli právně nepostižitelní.

V souvislosti s policejní akcí se objevili i další konspirační teorie, např. že šlo o dostavbu Temelína. Každopádně nebylo možné, aby Petr Nečas kauzu ustát. Musel odejít a s ním podle ústavy i celá vláda. Pravicová koalice doufala, že na jeho místo usedne p. Němcová a vládnout bude slovy Zemana Nečasova vláda bez Nečase.

Prezident zvolil jiné řešení. Jmenoval premiérem Rusnoka a pak jeho vládu. Začal křik o údajném ohrožení parlamentní demokracie ze strany prezidenta. Ten však neudělal nic jiného než využil svých ústavních pravomocí svobodně vybrat premiéra. K tomu se ještě brzy ukázalo, že jeho rozhodnutí bylo prozíravé, když se ukázalo, že 101 hlasů pro pravicovou koalici je pouhou fikcí. Říkalo se, že „zrada“ dvou poslanců za ODS stál Zeman a jeho kancléř. Ve skutečnosti, ale již dávno stála vládní většina nestála na ničem jiném než politické korupci, strachu poslanců z předčasných voleb a nikým nevolené straně Lidem, jejíž poslanci zradili původní program VV.

Rusnokova vláda má za sebou téměř půl roku vládnutí. Je okopávaná zprava či zleva. Nedokáží hodnotit její práci komplexně, ale rozhodně si nemyslím, že by byla horší než ta minulá. 

Volby a  jejich výsledky

Ihned po volbách se do sebe pustili představitelé ČSSD  Sobotka a Hašek. Spor mezi nimi odstartoval nové kolo lednové „prezidentské volby“. Hašek si to zbabral pořádně a hloupě, když lhal o schůzce se Zemanem. Nedělal, ale nic co by nedělali jiní politici. Lež je  běžnou součásti politiky a není snad nikdo z řad politiků, který by jí občas nepoužil, včetně bývalého prezidenta Havla. Spor uvnitř ČSSD zakryl podstatu neúspěch strany ve volbách. ČSSD nedokáže nabídnou alternativu k současnému společenskému marasmu. Ani nemůže, protože i ona je propojena s klientelistickými zájmy ( i ty Rathovy miliony přece šly s velkou pravděpodobností na volby pro jeho stranu jak  sám naznačil). Zároveň ČSSD prosazuje politiku bezvýhradného přijímání všeho co přichází z Bruselu, politiky která je velkým dílem odpovědná za krize v Řecku, Kypru…

Druhé místo ve volbách získalo ANO Andreje Babiše. Vždy si říkám před každými volbami co je zatím, když jedna z mimoparlamentních stran najednou z 2% předvolebních preferencí jich má 10%. Nejdříve Zelení, pak VV a nyní ANO. Že jsou předvolební v tomto směru  cinknuté, tak na to důkazy nemám. Vždy je ale  podezřelé, že před volbami získává jedna z tzv. protestních stran pro nespokojené voliče takové preference, že je velká jistota, že hlas pro ni nepropadne.  Pan Babiš má jistě pravdu, že omezením korupce se docílí takové úspory, že nebude třeba zvýšit daně. Na druhé straně je otázkou, zda se to podaří. Je zřejmé, že jeho strana více než zájmy prostých lidí bude hájit zájmy oligarchů.

Třetí stranou koalice by měli být Lidovci. Strana, která především hájí v mnoha ohledech velice problematické církevní restituce. Chtěl bych věřit, že jejich působení nebude naplňovat to, co o této straně kdysi řekl Karel Čapek „ Trochu pomoc, více škodit to se může vždycky hodit. Platilo, platí a vždycky bude, pokud budou Lidovci v politice“.

Nejsilnější opoziční stranou jsou v parlamentu komunisté. Posílili, ale k ničemu jím to nebude. Budou nadále stranou, která si bude moci užívat opozice bez zodpovědnosti.

TOP 09 skončila se solidními 12% na čtvrtém místě. Za zisk vděčí mediálnímu obrazu předsedy K.S., jednotě strany a hlasům, které získala kdysi ODS. Pro mě, ale tato strana vždy představovala to nejhorší na české politické scéně. Spojení té nejdrsnější antisociální politiky spojené s poštváváním střední třídy proti chudobným, jak to předváděl pravidelně Kalousek v televizních debatách s bezvýhradným přijímáním toho co přichází z EU a Západu.

Na ODS mi byl vždy sympatický kritický postoj k EU. V tom mně byl sympatický i premiér Nečas, který se nebál odmítnout mnohé to co přicházelo z Bruselu, i přesto, že jsme byli jako ČR ve výrazné menšině. ODS se, ale naprosto zdiskreditovala mediálně a tak možná jen tvář bývalého ministra školství Fialy a zcela nových lidí ji může zachránit před neodvratným pádem do zapomnění.

Hnutí Úsvit Tomia Okamury je sedmou stranou, která se dostala do parlamentu. Program přímé demokracie není tou cestou, která by nás vyvedla z krize ven. Nedělám si o politice p. Okamury iluze, ale jednu věc mu musím přiznat. Občas má odvahu stát si za názory, které se nenosí a za které nastává mediální lynč. Ten už zažil Okamura několikrát, když bývá pravidelně označován za sládkovce a fašistu.

Další strany se do parlamentu nedostaly. U některých z nich k tomu přispěla velice výrazně záporná mediální kampaň jako pokračovatelka v protizemanovské mediální kampani před prezidentskou volbou. ( strana Zemanovců a zčásti i strana Vzhůru Jany Bobošíkové ). Řada jiných stran ze sympatickým programem doplatila na to, že neměla dost peněz na kampaň. Stále platí, že pro vstup do parlamentu nejsou nejdůležitější stranické programy, ale především peníze které můžete investovat do kampaně a své propagace.