Mezníky v dějinách Země

Před pěti miliardy lety se v jedné z ramen galaxie nazývané Mléčná dráha objevila nová planeta, která mnohem později dostala název Země. Od svého vzniku prošla dlouhým a v některých chvílích překotným vývojem, který přeměnil původně žhavou zemi v modrou planetu plnou života. Dnes představuje nejkrásnější a zároveň i nejkřehčí prvek v naší části vesmíru.

 "Historie kterékoliv části naší Země se podobá životu vojáka. Skládá se z dlouhých období nudy a krátkých období hrůzy". Těmito slovy britský geolog Derek V. Ager shrnul hlavní poznatek moderní historické geologie, který říká: Vývoj Země stejně jako všude jinde v přírodě či společnosti neprobíhá zcela kontinuálně, ale po skocích.

Fosílie

Hlavním dokladem o převratných procesech v historii země představují fosílie.

Jsou to zkameněliny pravěkých živočichů a rostlin. Nacházíme je na všech kontinentech v nížinách i vysokých horách. Není na škodu se zamyslet nad tím, jak vznikají. Každá organická hmota se na vzduchu rychle rozloží a zetlí. Aby k tomu nedošlo musí být zasypána velkou vrstvou usazenin, která vytvoří velký tlak a zároveň zabrání přístupu vzduchu, který by podpořil tlení. Nejedná se o pouhou teorii. Celý proces byl již experimentálně ověřen, kdy za vysokých tlaků a teplot se podařilo v laboratoři během několika hodin změnit dřevnatou hmotu na uhlí-antracit.

Z toho vyplývá ještě jeden důležitý závěr. Vzhledem k tomu, že k fosilizaci dochází velice rychle, řada fosilních nálezů může být daleko mladšího data než se dosud soudilo.

Je tak otázkou, zda všechna ložiska černého a hnědého uhlí mají stáří desítky až stovky miliónu let. Nemohly některá z nich vzniknout i při posledních globálních katastrofách popsaných např. v Bibli jako potopa světa před pouhými desítkami tisíc let?

Počátky Země

Země byla na svém počátku žhavou koulí. Během chladnutí se vytvořila zemská kůra, která se z původního žhavého magmatu postupně rozčlenila až do podoby cca 3000 dnes známých druhů hornin. Od počátku Zemi obklopovala atmosféra, která obsahovala i vodní páru. Až se dostatečně ochladila zkondenzovala a začala Zemi bičovat prudkými dešti. Po čase až zemský povrch dostatečně zchladl vytvořila první tůně, řeky, jezera a nakonec moře a oceány.

Na jejich dně docházelo k četným chemickým reakcím, které nakonec vedly k vytvoření vysoce strukturovaných anorganických útvarů na bázi uhlíku, které se staly hmotným základem prvních živých organismů.

Ty se vyvíjely a zdokonalovaly. Postupně se rozšiřovaly v hlubinách moře až jednou se poprvé objevily i na pusté a kamenité Zemi. Vývoj života však nebyl přímočarý. Drtivá většina živých biologických druhů které na Zemi vznikly v minulosti také zanikla. Mohou za to série hromadných vymírání, které se staly doprovodným jevem pravidelně se opakujících globálních katastrof, které od počátku existence postihují naší planetu.

Hromadné vymírání druhů v minulosti

Věda dosud odhalila a popsala přes 20 hromadných vymírání v minulosti.

K prvnímu zaznamenanému hromadnému umírání došlo již před 550 milióny lety na počátku prvohor kdy život se vyskytoval ještě ve velmi primitivních, spíše jen jednobuněčných formách.

Největší vědou doložené vymírání proběhlo na přelomu prvohor a druhohor před 250 milióny lety kdy vyhynulo až 97% biologických druhů a mezi nimi i známí trilobiti.

Nejznámějším hromadným vymíráním byla katastrofa na rozhraní druhohor a třetihor před 65 milióny lety, která přinesla zánik dinosaurů. 

K velkým katastrofám docházelo i poměrně nedávno v době, když na Zemi již žil i člověk. Podrobněji jsem se jimi zabýval již v minulých článcích věnovaných zaniklým civilizacím země MU a Atlantidy. K poslední globální katastrofě došlo před 12000 lety a vymřeli při ní mamuti a některé obávané pravěké šelmy.

O tom, jak výrazně se změnila tvář země při těchto katastrofách jen za uplynulých pár desítek tisíc let vypovídá příběh jihoamerického Tihuanaka. Zbytky tohoto města, jež bylo ruinou již ve chvíli, kdy jej poprvé objevili Inkové se nyní nachází ve výšce skoro 4000m nad moře poblíž jezera Titicaca. Podle legend se jednalo v dávné minulosti o vzkvétající přímořské a přístavní město, které bylo střediskem velice vyspělé duchovní kultury s rozsáhlými vědeckými a technickými znalostmi. O tom, že nemusí jít jen o bájnou fantazií vypravěčů svědčí stopy mořských usazenin, objevených archeology vysoko v Andách, které se táhnou ve vrstvě o šíři sedmi set kilometrů.

Příčiny hromadného vymírání

Hromadná vymírání vysvětluje věda několika příčinami. Pády asteroidů, výbuchy supervulkánů, změnou intenzity slunečního záření dopadajícího na zemi a s tím spojené klimatické změny, výbuchy supernov v blízkosti Země či šířením smrtelných nakažlivých nemocí.

Osobně se domnívám, že velmi často byly tyto stále se opakující katastrofy spojeny se změnou rotace Země a posunem zemské osy. To vyvolalo na různých místech světa obří zemětřesení, výbuchy velkých sopek, ničící záplavy a prudké klimatické změny. Všechny tyto procesy pak zásadně v horizontu jen několika dní mohly zcela změnit geologickou tvář země, globální a místní klima. Logickým důsledkem bylo hromadné vymírání živých organismů a tvorba velkého množství fosílií.

Existuje několik možných mechanismů, jak může k posunu zemské osy dojít. Nejčastěji se uvádí mechanismy kosmické. Do Země narazí obří asteroid, či kolem Země proletí velké kosmické těleso, které svou gravitací ovlivní rotaci Země a vychýlí zemskou osu. Můžeme uvažovat o dalších mechanismech, které ještě neznáme.

Existuje podezření, že např. vhodně volenými atomovými výbuchy by tento děj dokázal spustit i samotný člověk a nelze vyloučit, že za posledními katastrofami stalo skutečně i zneužití sil již zaniklými civilizacemi např. technicky velice vyspělými Atlanťany. 

Katastrofy jako nový začátek

My lidé se většinou díváme na katastrofy jako na okamžiky hrůzy, zmaru a destrukce.

Globální katastrofy však měly a mají i svou druhou tvář. Představují nový začátek, kdy již zastaralé a přežilé formy života střídají formy nové a vyspělejší než ty předchozí.

Zářným příkladem je tzv. kambrická exploze, kdy po prvním doloženém vymírání více méně ještě mikroskopických forem života dochází před 550 milióny lety doslova  k explozi řady nových forem mnohobuněčného života.

Po vymření dinosaurů dochází k rychlému rozvoji savců vedoucímu až k vzniku člověka.

Zánik starých civilizací v lidské prehistorii byl vždy poté spojen se vznikem civilizací nových.

Celý tento proces můžeme přirovnat k růstu stromu. Na podzim sice strom ztratí listí, na jaře se však opět zazelená  a k tomu ještě je o stupeň mohutnější, košatější a krásnější než byl před rokem.

Nad vysvětlením exploze života po velkých katastrofách věda tápe. Domnívám se, že je to důsledek ignorance spirituálního prvku, který je nedílnou součástí přírody. Ten způsobil to, že z neživé hmoty vznikla hmota živá, když se částečka ducha spojila s částečkou hmoty, aby vytvořila první živou bytost. Spirituální prvek také způsobuje, že zdánlivě náhodné mutace u dosud nejvyspělejších biologických druhů na planetě během krátké doby vedou za vhodných podmínek k rychlému vzniku jedinců nového a vyspělejšího druhu, tedy že život se stále vyvíjí v dokonalejší a složitější formy.

Na závěr

Poslední zlomové období v dějinách planety je dobou ve které žijeme právě nyní. Zlom můžeme pozorovat v přírodě. Mění se světové klima a nyní hlavně díky člověku jsme opět svědky hromadného vymírání řady biologických druhů.

Zlom se neprojevuje jen v přírodě. Je patrný i v lidském myšlení a společenském dění. Společnost se polarizuje. Roste počet mezilidských konfliktů, duševních poruch. Zároveň se ale objevují nové přístupy ve vědě i společnosti.

Jsme stále spíše jen na počátku tohoto přerodu a tak ještě pravděpodobně zažijeme řadu těžkých události ať již rázu přírodních či společenských katastrof.

Na konci tohoto období bude pravděpodobně podstatně méně lidí než dnes a i tvář Země se změní. Existují proroctví, že Čechy budou subtropickou zemí a české pohraniční hory budou mořským břehem.

Očištěné lidstvo vstoupí do zlatého věku ve kterém se opět posune civilizace na vyšší úroveň. Nelze vyloučit, že se na Zemi objeví již brzy také nový vyšší druh člověka. Již dnes se stále více rodí tzv. indigové děti, které jak se říká mají o jedno, dvě či tři kolečka víc než my.