Blíží se chvíle kdy pan Sobotka zamíří na Hrad se seznamem nových ministrů. A čeká se jak se prezident zachová. Jmenuje všechny lidi podle Sobotkova návrhu, nebo řekne prostě NE.
Právnická veřejnost se rozdělila na dva tábory. Jedni tvrdí, že prezident se na zadní postavit může a ti druzí, že ne. Nechci vstupovat do toho sporu, to ať řeší Ústavní soud. Spíše bych se krátce chtěl zamyslet nad jádrem sporu o čemž se kupodivu až tak velká diskuze nevede.
Jde přece o to, zda má být kandidát na ministra odborníkem v oblasti kterou bude řídit, či to není nutné.
Někteří říkají, že stačí když je ministr dobrý manažer, zkrátka, že kritériem jsou manažerské schopnosti. Domnívám se, že i když jsou nutné, tak samy o sobě nestačí. Myslím si, že by ministr svému rezortu měl dobře rozumět. Jinak se stane jen loutkou svých poradců a náměstků, kteří ho obelžou kdykoliv budou chtít. Jen vzpomeňme na ministerstvo obrany a paní Parkanovou.
Souhlasím tedy s postojem Miloše Zemana v této věci. O jmenování ministrů více rozhodují zájmy politických stran než odbornost kandidátu. Není tak naplněno ani to, čím argumentují kritici Zemanova stanoviska. Není to premiér, který by jistě podle ducha ústavy měl vybírat své ministry, ale čistě účelové zájmy sekretariátu jednotlivých politických stran kterým se musí podrobit. Přesně v duchu nahraného rozhovoru s Kateřinou Kočí „ My máme vnitro, Vy máte justici“.
To, že ani odborník není zárukou, že funkci bude vykonávat ve veřejném zájmu je jiná věc. To, ale může být námětem nějaké jiné úvahy.
