Rok 2013 byl mnohými ekonomickými komentátory charakterizován, jako rok ekonomické a finanční stabilizace evropské a světové ekonomiky. Jako rok, kdy je to nejhorší již za námi. Je to však skutečně tak?
z internetu
Finanční a brzy i ekonomická krize vypukla na podzim roku 2008. Začala krachem obří americké banky Lehman Brothers. Vlády západních zemí na to reagovaly 100% garancí vkladů střadatelům a finančními injekcemi do velkých bank. Zabránili tak rychlému krachu ekonomiky, ale výrazně zvýšily státní dluh.
V letech 2011-2012 se problém státních dluhů ukázal v plné výši. Řada západních států se ocitla na hranici státního bankrotu. Řešení se přeneslo ze států na centrální banky. Ty začaly skupovat státní dluhopisy a de facto tisknout nové peníze. Začal s tím americký FED, poté ECB a letos v listopadu i ČNB. Znehodnocení české měny vůči euru nebylo nic jiného než vytisknutí nových ničím nekrytých peněz naší centrální bankou.
V roce 2013 se na první pohled zdálo, že politika centrálních bank je správná. Riziko bankrotu států bezprostředně nehrozí, neb všichni uvěřili, že natisknutím dalších peněz se každý další velký finanční problém vyřeší. Prorokovaná hyperinflace také nenastala, takže můžeme být v klidu.
Já bych použil slovo zatím. Trh není svobodným fórem, kde ceny určuje realita, ale spekulace a různé formy cílené manipulace a zároveň hodnota peněz není dána jejich reálnou hodnotou, ale tím do jaké míry lidé jejich hodnotě věří. Letošní rok byl ve znamení prudkého poklesu cen drahých kovů na světových trzích. V této souvislosti bych se zaměřil na stříbro. Stříbro je kov, jehož naleziště jsou již téměř vyčerpány a přitom je to klíčová surovina pro řadu klíčových průmyslových odvětví. Jeho cena by logicky měla pozvolna růst, ale letos výrazně klesla. Proč? Vysvětlení je dvojí. Za prvé je zde snaha některých hráčů skoupit zásoby stříbra co nejlevněji. Za druhé je zde snaha, aby lidé neukládali své úspory do drahých kovů, ale do bankovních vkladů a státních dluhopisů. Jinými slovy se tak posiluje psychologická důvěra v ničím nekryté bankovky a tím se udržuje stávající ekonomický systém. Systém, kdy dluh je prostředkem, jak prostřednictvím postupného znehodnocování peněz přerozdělit co největší bohatství, co do možná nejmenšího počtu lidí.
Zatím na tuto politiku doplácejí hlavně ti chudší. Ale, jak říká moudré přísloví „Na každého jednou dojde“. Uměle vytvářená ekonomická nerovnováha tady nemůže existovat věčně a dříve či později zákonitě musí i tato největší ekonomická bublina prasknout.
Pak nám nezbude nic jiného, než hledat ekonomický systém založený na realitě.
