Existují různé způsoby, jak získat moc nad jednotlivcem či státem. K nejefektivnějším způsobům patří přivést dotyčného jednotlivce, či stát do dluhů.
Seriál „Dluh a jeho historie“ se blíží k závěru. V posledním dílu bych se ještě chtěl věnovat některým dalším tématům dluhové problematiky.
MMF a Světová banka
Tyto organizace byly zřízeny v roce 1944 na konferenci Bretton Woods. Měly za úkol kontrolovat stabilitu světového ekonomického systému.
MMF mimo to poskytoval a poskytuje půjčky zemím, které se ocitnou v krizi. Nejznámější z nich je případ Ukrajiny a nyní Řecka. Je známo, že MMF za poskytnutí půjček požaduje od dlužníků liberální ekonomické reformy, úsporná opatření mířící hlavně na nižší vrstvy společnosti a privatizaci státního majetku atd. Méně známe je již to, že podmínkou pomoci je to, že stát žádající o půjčku nesmí mít zlatý standart.
Existují svědectví o propojení těchto institucí se soukromými bankami a koncerny. Zaměstnanci těchto institucí nabízejí např. poskytování pomoci často zkorumpovaným vládám zemí rozvojového světa s výstavbou infrastruktury. Dané projekty pak shrábne spřízněný koncern placený z peněz, které si půjčí konkrétní stát od bank. Když pak úvěr nedokáže splácet je nucen privatizovat svůj majetek a za hubičku třeba tak přichází o své nerostné bohatství.
Dluh a dvě ekonomické školy
V ekonomice a politice vládne spousta mýtů. Jeden z nich říká, že levicové přístupy zvyšují, zatímco ty pravicové snižují státní dluh.
Dnešní moderní levice ideologicky navazuje na práci britského ekonoma Johna Keynese (1883-1946). Jeho stěžejní práce se snažila najít odpověď na prevenci a řešení hospodářských krizí. Přitom legalizovala dluh jako něco přijatelného a žádoucího v době krize, kdy si ekonomika žádá přísun investic. V době prosperity by stát měl vytvářet rozpočtové přebytky, které by pak měly být rozpouštěny do ekonomiky v době krize.
Keynesiánství se stalo základem západní ekonomiky v poválečné době a souviselo s budováním tzv. sociálních států. V 70tých letech 20.století začalo čelit stále větší kritice. To proto, že v reálu dluhy rostly nejen v období poklesu ekonomiky, ale také v období ekonomického růstu. S tím byla spojena i poměrně velká inflace.
Moderní pravice ideologicky navazuje hlavně na práci amerického ekonoma Miltona Friedmana (1912-2006), zakladatele chicagské ekonomické školy. Zatímco pro Keynese představovala největší zlo v ekonomice nezaměstnanost, pro Friedmana to byl dluh a inflace. Z této školy vznikl v 70.letech 20.století směr, který dostal název neoliberalismus, jako protiváha keynesiánství.
Místo pro keynesiánství typické státní zásahy do ekonomiky a rozsáhlé sociální programy, neoliberalismus vyzdvihuje minimální zásahy státu do ekonomiky, nízké daně, nízké státní výdaje a úspory. Neoliberalismus byl poprvé vyzkoušen v Pinochetově Chile a jihoamerických diktaturách 70.let. Poté v různých obměnách v USA za vlády R. Reagana, Británie za M. Thatcherové a v v bývalých komunistických státech včetně ČR a komunistické Číny v 90.letech. 20 století pod názvem "šoková terapie". Výsledky byly tristní. Stát sice uspořil díky snížení nejrůznějších sociálních výdajů. Zároveň však došlo ke snížení odvodů z daní a někdy i k poklesu spotřeby v důsledku zchudnutí velké části obyvatelstva zatíženými politikou úspor. Důsledkem tak bylo často i přes výrazné úspory a šetření další nárůst státního dluhu a k tomu ještě velká sociální pnutí ve společnosti.
Dluhový „zeměpis“
Na první pohled by jsme řekli, že největší dluhy by měly mít rozvojové země. Některé jako Zimbabwe velké dluhy mají. Největší dluhy však mají ekonomicky vyspělé státy. Vůbec nejvíc je zadlužené Japonsko, pak USA a evropské země.
Je zajímavé, že tzv. darebácké státy jako je Irán, Rusko a Čína mají v porovnání s vyspělými státy dluh velice malý.
Srovnání dluhového zatížení z roku 2011 jednotlivých zemí ukazuje tabulka na wikipedii pod heslem Státní dluh.
Dluhy a ČR
Komunistické Československo mělo minimální dluh. Václav Klaus jako ministr financí a premiér usiloval o restriktivní, či vyrovnaný státní rozpočet jako stoupenec neoliberální školy. To se mu sice dařilo téměř do konce vládnutí, nicméně díky chybějící regulaci a divoké privatizaci vytvořil podmínky pro pozdější zadlužování státu.
Za vlády Miloše Zemana začal dluh rychle narůstat. Byl to důsledek ekonomické krize v prvních letech jeho vlády, vyplácení vkladů uložených v krachujících bank a v politice investičních pobídek zahraničním firmám, které výměnou za investice v ČR byly osvobozeny od daní.
Další sociálně demokratické vlády byly štědré v rozhazováních na plošných sociálních výdajích a zvyšovali dluh i v době konjunktury.
Následné pravicové vlády Topolánka a Nečase slibovaly sníženi státního dluhu. Rovná daň, ekonomická krize, korupce, snížení spotřeby měly následek opačný. Kalousek sice strašil řeckým scénářem, ČR k němu však za jeho ministrování zdárně směřovala.
Až nedávno se dluh nepatrně snížil, jak je vidět na následujícím grafu.
Dluh a morálka
Mezi mnoha lidmi často převažuje černobílý pohled na dluhy, zejména v souvislosti s řeckou krizi. Dlužník je nezodpovědný, marnotratný příživník. Zatímco věřitel jen koná svojí práci.
V praxi to, ale tak jednoznačné není. Pokud někomu půjčím s tím, že využiji jeho slabých osobních stránek jako je naivita a důvěřivost, nebo půjčím někomu o kom vím, že ty dluhy zkrátka splácet nemůže a pravděpodobně mu hrozí exekuce, tak se jedná o gaunerské jednání obvykle nazývané lichvou.
Prostí Řekové jistě za svou situaci nesou zodpovědnost, když volili strany, které je zadlužovali. Daleko větší odpovědnost však nesou věřitelé, kteří půjčovali řecké zkorumpované vládě, i když věděli, že své dluhy splácet nedokáže.
Jak dál s „dluhy“?
Celý svět je utopen v dluzích. Jejich velikost je tak vysoká, že jsou technicky nesplatitelné a to nejen dluhy řecké. Státní dluhy se dnes již zpravidla nesplácejí, platí se pouze úroky, na jejichž placení se velmi často státy dále zadlužovat. Takže se tvoří jakási dluhová spirála, která stále víc a víc vysává jednotlivé země.
Je to důsledek nastavení současného společensko-ekonomického systému, formy kapitalismu, která je na produkci dluhu založena ve své samotné podstatě.
Pro řešení je tak nutná základní změna fungování a nastavení systému. Aby mohla nastat je ale potřeba změny morální v celé společnosti. Myslím si, že tato změna nakonec přijde. Bude následovat po nevyhnutelném kolapsu systému, po které lidé začnou hledat již skutečně reálné cesty řešení problémů tohoto světa.
Související články:
Dluh a jeho historie I.
Dluh a jeho historie II.
Dluh a jeho historie III.
Dluh a jeho historie IV.
