Dluh a jeho historie III.

Opuštění zlatého standartu v roce 1914 a velké válečné výdaje vedlo k tomu, že Evropu a USA zaplavilo velké množství ničím nekrytých peněz. To logicky vedlo ke ztrátě jejich hodnoty: k inflaci.

Výmarská republika

Nejhorší byla situace v poválečném Německu. To čelilo nejen válečným dluhům, ale i reparacím požadovanými vítěznými mocnostmi.

Německá vláda se rozhodla situaci řešit hyperinflací. Vytiskla tolik peněz, kolik byla schopna a poslala je do oběhu. Když lidé tehdy chtěli koupit chleba, museli jet do obchodu s trakařem plným bankovek. Výplaty se vyplácely dvakrát denně, aby si lidé stačili nakoupit, neboť o několik hodin později již dřívější výplata ztratila svou hodnotu.

Hyperinflace byla v Německu ukončena v roce 1924. Měnová reforma zavedla tzv. rentovou marku, která se převáděla od staré marky v kurzu 1:1 000 000 000 000. Situace se pak uklidnila a mohlo se dál obchodovat. Německo a Evropa zasáhla vlna optimismu nesoucí název „zlatá dvacátá léta“. Ekonomika se rychle zotavovala, akciové trhy rostly a lidé se opět začali bavit. Vlna optimismu měla svůj původ v USA.

Zlatá dvacátá léta v USA

Jak jsem uvedl v minulém článku, v roce 1913 byla v USA založen FED, centrální soukromá nezávislá banka s právem emise peněz.

FED v době první světové války a po ní také tiskl enormní množství papírových peněz a zaplavil jimi trhy. Banky se topily v penězích a předávaly je jako velmi levné půjčky svým klientům, jež za účelem rychlého zbohatnutí investovali na burze.

Kursy akcií stoupaly. Tím si lidé půjčovali stále více peněz, které znovu nastrkávali do akcí a kurzy tak stoupaly ještě výše. 

Vše vypadalo krásně. I obyčejní lidé si již mohli koupit auto. Ve městech rostly mrakodrapy jako houby po dešti, lidé uvěřili že tento sen bude trvat věčně a ztratili poslední zbytky ostražitosti.

Velká hospodářská krize

V roce 1929 již byla investiční a dluhová bublina nafouknuta do obrovských rozměrů. Bylo jen otázkou času, kdy praskne. Přesto ještě v polovině října představitelé bank psali o výborném zdraví americké burzy.

O pár dní později  24.10.1929 se newyorská a po ní i další burzy zhroutily. Nadhodnocené ceny akcií se prudce propadly. Obrovské množství lidí přes jediný den přišlo prakticky o všechno. Spustila se dosud největší hospodářská krize. Mrakodrapy v New Yorku zely prázdnotou. Žádná firma si zdejší prostory nemohla pronajmout. Lidé a firmy přišli o peníze a to zastavilo poptávku po zboží. Tím prudce klesla výroba a odbyt. Nezaměstnanost a chudoba prudce narůstala.

Krize se rozšířila rychle do Evropy. Zvlášť silně bylo postiženo Německo. Demokratičtí politici nebyli schopni situaci řešit. A tak prudce rostla popularita toho, kdo řešení nabízel: Adolfa Hitlera. Popularita jeho strany se z 3% v roce 1929 zvýšila do roku 1932 téměř ke 40%. V roce 1933 se dostal k moci a o pár let později rozpoutal druhou světovou válku, nejničivější v dějinách.

Vraťme se ještě k příčinám krize. V roce 1936 americký politik Louis McFadden, později otrávený když se snažil prosadit zákon proti finančním oligarchům prohlásil:

„Ke krachu v roce 1929 nedošlo jen tak samo od sebe. Bylo to pečlivě naplánované. Mezinárodní bankéři vytvořili strašné okolnosti, a tím se stali našimi vládci“

Jak toho dosáhli?  Jednoduchou taktiko používanou dodnes. Střídavým uvolňováním a stahováním peněz z oběhu. Zatímco drtivá většina lidí pádem burzy své peníze ztratila, několik málo lidí vydělalo obrovské astronomické částky. Během krize v USA pět velkých bank pohltilo 5400 bank malých. Jistě nemůžeme svalovat vinu jen na bankéře. Nedošlo by k tomu, nebýt slepé naivity a pošetilosti miliónů lidí, kteří znovu a znovu nalétávají na sliby snadného zbohatnutí.

Dohoda z Bretton Woods

V roce 1944 se konala mezinárodní konference v americkém Bretton Woods. Měla za úkol řešit mezinárodní ekonomické uspořádání po skončení druhé světové války. Dodnes se vedou diskuze o tom, jak se americkému vyjednávači litevsko-židovského původu Henry Whitovi, později odhaleném ruském špionu podařilo přesvědčit zbytek delegací pro přijetí amerického návrhu.

Na konferenci byl dohodnut finanční celosvětový systém s americkým dolarem, jako hlavní světovou rezervní měnou. Ostatní měny byly s dolarem svázány pevnými kurzy. Dolar byl podle smlouvy navázán na zlato. USA přesvědčily ostatní státy o obrovském množství zlata, které uchovávají ve svých sejfech. K obrovským zlatým zásobám přispěl i zákon schválený v roce 1933, podle kterého byli Američané pod hrozbou trestu odnětí svobody povinni státu prodat za určitou částku své soukromé zásoby zlata.

Konference vedla také k založení velkých finančních institucí: MMF a Světové banky, jejichž úkolem bylo hlavně dodržovat pravidla finanční hry.

Problém dohody však spočíval v jedné věci. Nikdo vlastně neznal skutečnou výši amerických zlatých zásob a tak se pouze věřilo, že peníze vypouštěné FEDem jsou skutečně kryty zlatem, což pravda nebyla, jak se později ukázalo.

Kennedyho finanční reforma

Nový systém nebyl nevýhodný jen pro svět, ale také pro samotné americké občany. Každý dolar půjčený americké vládě a tedy i občanům byl zatížen úrokem fakticky určovaným soukromými vlastníky FEDu. Ten musel být splacen penězi ve formě daní.

Systém se pokusil reformovat prezident Kennedy. 4.6. 1963 vydal výnos, který měl za cíl vydávání bankovek krytých stříbrnými rezervami ministerstva financí USA. Bylo vydáno čtyři miliardy těchto bankovek, které tak obešli FED. 22.11.1963 byl Kennedy zastřelen. Nový prezident Johnson ihned nově vytištěné bankovky stáhl z oběhu.  Od této doby se žádný z amerických prezidentů již nepokusil dominanci FEDu narušit.

Rozpad systému Bretton Woods

Válka ve Vietnamu nutila americký stát, aby si u FEDu bral čím dal větší půjčky. Státní dluh rostl a s ním rovněž i inflace.

V té době vládl ve Francii prezident Charles de Gaulle, který americkému dolaru hluboce nedůvěřoval. Pokusil se zbavit dolarových rezerv a vyměnit je za zlato. Následovaly jej další státy. Zjistilo se však, že zlata zkrátka není dost, aby se za něj dolary daly vyměnit.

Prekérní situace vedla prezidenta Nixona k rozhodnutí zrušení vazby dolaru a zlata a nakonec v roce 1973 k oficiálnímu zrušení Bretton Woods systému.

Dolar však i přesto zůstal nadále hlavní světovou měnou např. při obchodování s ropou. Když se dva vládci Sadám Hussain a Muammar Kaddafi pokusili tento monopol dolaru narušit a ropu začali prodávat za jinou měnu než americký dolar, čekala je velmi neradostná budoucnost. V tomto případě, ale mohla jistě být shoda jejich rozhodnutí a následná vojenská intervence čistě náhodná.

---pokračování příště---

Zdroje: Morris: Co nesmíte vědět

Související články:

Dluh a jeho historie II.

Dluh a jeho historie I.