Dědictví starověkého Iránu I.

Jedno z klíčových center současné světové politiky je Irán. Tato z klimatického hlediska poněkud drsná země s nedostatkem životodárné vláhy, ale s rozsáhlými surovinovými zdroji byla již ve starověku centrem jedné z největších světových říší historie. A nejen to. Iránská země dala ve starověku vzniknout i několika duchovním proudům, které výrazně ovlivnily nejen okolní starověký svět, ale i významná umělecká a filozofická díla moderní doby.

Počátky iránské civilizace

Na západě Iránu se do vysokých nadmořských výšek vypíná pohoří Zagros. Je plný hlubokých vápencových jeskyní zdobenými tajemnými symboly. Jen kousek za západní hranici Iránu se ve východním Turecku nachází hora Ararat. Místo kde podle mezopotamských a biblických legend přistála po potopě světa Noemova archa, jejíž zbytky zde byly skutečně nalezeny a archeologicky prozkoumány.

Podle staroperských legend byl právě západní Irán jedním z míst, kde se opět po potopě světa začala rozvíjet zdecimovaná civilizace.

Staletí míjelo staletí a v Iránu se usídlily arijské (indoevropské ) kmeny, jejíchž původ byl na dalekém severu. Došly až do Indie, kde přejaly zdejší duchovní tradici. Jejím základem byly Védy=vědění, nesmrtelné duchovní učení, které aplikovali i na každodenní život a uspořádání společnosti. Součástí tohoto učení byl zdánlivý polyteismus. Zdánlivý proto, že uctívaní „bohové“ představovali jen dílčí aspekty jediného Boha. Védy učili i o kastách. Ne však ve smyslu negativním, ale jako způsobu rozlišení duchovní úrovně a vývojové vyspělostí lidí, která  každého předurčuje k jeho místu ve společnosti. Nejvyšší kastou byli kněží, pak zde byli bojovníci-ochránci, zemědělci, řemeslníci a sluhové. Součástí původní nauky bylo i učení o soucitu se všemi živými tvory. Zvířata se v těchto dobách nezabíjela a maso se nejedlo.

V Indii, jako jediné zemi je toto původní učení Arijců i přes všechny chyby a deformace zachovalé dodnes, zejména pak v některých oblastech jižní Indie.

Jinak tomu bylo již ve starověkém Iránu. Tam nejpozději v 2.tisíciletí př.n.l. v době vrcholícího temného věku kalijugy došlo k hlubokému propadu původně čistého učení. Na to, že „bohové“ jsou jen aspekty jednoho Boha se zapomnělo, bylo uctíváno mnoho Bohů, jako pohanské modly. Zvlášť silně se prosadil kult boha války Indry. Kastovní systém sloužil stále více jako nástroj nadvlády „elity“ nad nižšími společenskými vrstvami. Soucit se zvířaty byl zapomenut. Celou zemi se šířil krvavý kult zvířecích obětí. Hlavními obětními zvířaty byly krávy, v Indii dodnes uctívaná zvířata. Klíčovou roli v náboženství hrálo uctívání ohně. Je to pochopitelné. Období mezi rokem 2000př.n.l. a rokem 0 vládlo světu ohnivé znamení Berana, které ovlivňovalo kultury a lidské myšlení posílením fanatismu, žáru a bojovnosti.

Reformátor Zarathuštra

Někdy v této době přichází na svět člověk, který se rozhodl Irán změnit. Není zcela jasné kdy žil, stejně jako místo jeho původu. Odhaduje se že to bylo někdy mezi 16.-6.stol. př.n.l. a že pocházel ze střední Asie. Předpokládá se, že to byl původem kněz, kterému se během života dostalo daru duchovního zjevení, které ho nasměrovalo k dráze náboženského reformátora.

Cestoval po zemi a především kritizoval nesmyslný kult zvířecích obětí. Hlásal návrat k původní spiritualitě, čistému a prostému stylu života. S jeho jménem je spojen vznik Avesty. Jedná se o sbírku posvátných, mýtických a naučných textů, které jsou iránskou obdobou indických Véd. Ač byly podle legend vytvořeny Zarathuštrou, popisují stejně jako Védy již desítky tisíc let starou historii lidstva.

Ústřední myšlenkou Zarathuštrova učení, které se zachovalo až do současnosti je známá filozofická idea polarity světa, projevující se mimo jiné v neustálém střetu a zápase sil dobra a zla. Člověk je tvor se svobodnou vůli. Je na něm na jakou stranu se více přikloní. Právě ve směřování k dobru vidí Zarathuštra smysl a náplň lidského života. Z učení Zarathuštry vzniklo náboženství Zoroastrismus. Rozšířilo se sice jen v Iránu, svým vlivem však ovlivnilo buddhismus na Východě, ale i judaismu, křesťanství, islám a řadu duchovních proudů na Západě ( esejci, gnostici, manichejci). Poslední soud, nebe a peklo, vzkříšení a život věčný, spasitel: to jsou pojmy, které tvořily základ starého iránského učení již staletí před vznikem křesťanství.  

Médská říše

První iránskou říši byla říše Médská. Médové byli jedním z indoevropských národů, který se usídlil na území Iránu. Název národa „Médů“ odvozoval známý řecký historik Herodotes od jedné z postav řeckých bájí, čarodějky Médey. Ženy, která pomohla Jásonovi a Argonautům získat zlaté Rouno. Židovský spisovatel Josef Flávius  odvozoval původ národa Médů od jednoho z Noemových synů Jafeta.

V Médské společnosti hráli klíčovou roli mágové. Jednalo se o příslušníky nejvyšší kněžské kasty, která v dobách médské říše tvořila samostatný kmen. Původně mágové vládli celé iránské společnosti, jak po stránce duchovní, tak světské. Postupně, zvláště pak za vlády perských králů svůj dominantní vliv ztráceli. To jistě nesli příslušníci kněžské třídy nelibě. Svědčí o tom i  „povstání Mágů“ proti perskému králi Kambýsovi koncem 6.stol. př.n.l., které na čas otřáslo stabilitou perské říše. Z médského kmene Mágů později údajně pocházeli i tři mudrci, kteří se přišli do Jeruzaléma poklonit malému Ježíši. Jejich znalosti astrologie a okultních věd jím umožnili správně předpovědět místo a čas Ježíšova zrození.

Médská říše jako taková vznikla v 7.stol. př.n.l. Král Kyaxarés v koalici s Babylónií vyvrátil Asyrskou říši a dobyl její hlavní město Ninive. Dcera Médského krále se stala manželkou babylonského krále Nabukadnesara, čímž bylo dosaženo rovnováhy dvou velmocí Blízkého východu první poloviny 6.stol. př.n.l. Médská říše však existovala jen krátce. Již v roce 550 př.n.l. jí nahradila Perská či Persko-Médská říše.

Král Kýros a zrod Perské říše

Jedním z podřízených médského krále byl král jednoho z mnoha kmenů na území dnešního Iránu-kmene Peršanů. Perští králové odvozovali svůj původ od Achaiména, bájného moudrého vládce, který byl podle antických Řeků synem  jednoho z titánských hrdinů řeckých bájí, neohroženého Persea.

V roce 566 př.n.l. perský král Kyros II využil rozepří mezi vládnoucí médskou aristokracii a povstal proti médskému králi. Během 6 let se mu podařilo ovládnout celou Médskou říši

Oslabení Médské říše se pokusil využít Kroisos, vládce maloasijské Lýdské říše na rozšíření území svého státu směrem na východ. Odebral se do řeckých Delf, aby se ve slavné věštírně dozvěděl o výsledku svého tažení. Odpověď orákula zněla „ Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Kroisos pak řeku Halys překročil a velkou říši skutečně zničil. Nešlo však o říši protivníka, ale o jeho vlastní. Příběh je krásným svědectvím toho, jak ošidná je správná interpretace i pravdivé věštby.

 Po tomto vítězství se stal dalším cílem perské expanze největší město tehdejšího světa, mocný Babylón. Města se Kyros zmocnil bez boje pouhou lstí. Odklonil tok řeky Eufrat a zcela neočekáván vstoupil do otevřených bran města ve chvíli, kdy nic netušící vládce  Babylónie odpočíval při oslavě.

Tato událost našla svůj odraz i v Bibli. Byla předpovězena již 200 let před tím než se stala starozákonním prorokem Izaijášem.

Muž jménem Kýros dobude Babylón a osvobodí Židy… Řeka Eufrat bude vysušena, a tak se otevře cesta Kýrově armádě… Městské brány zůstanou otevřené… Babylónští vojáci nebudou bojovat.

Několik desítek let před touto události babylonský král Nabukadnesar dvakrát dobyl Jeruzalém a rozbořil první jeruzalémský chrám. Desítky tisíc židů  bylo deportovaných do Mezopotámie. Starozákonní prorok Daniel, který díky své schopnosti vykládat sny měl přístup až k babylonskému dvoru zaznamenal ještě jeden příběh, který se váže k noci při které Kyros ovládnul Babylon.

Tu noc, kdy Kýros překvapivě zaútočil na město, babylónský král Belšacar pořádal hostinu „pro tisíc svých šlechticů“. Náhle se zázračně objevila ruka a před očima všech přítomných začala „na omítku stěny králova paláce“ psát slova „MENE, MENE, TEKEL a PARSIN“. Na otázku vyděšeného babylonského krále Daniel odpověděl.  To je výklad slova: MENE, Bůh sečetl [dny] tvého království a ukončil je.  TEKEL, byl jsi zvážen na vahách a byl jsi shledán nedostatečným. PERES, tvé království bylo rozděleno a dáno Médům a Peršanům.“

Nedlouho poté Kyros umožnil Židům po 70 letech zajetí v Babylónu návrat do své vlasti, kde opět dostali možnost postavit svůj chrám. Stejně tak se do své vlasti mohli vrátit i příslušníci jiných deportovaných národů. Peršané se chovali  na dobytých územích velice tolerantně. Podrobené národy se těšily značné autonomii. Mohly svobodně vyznávat své náboženství a pěstovat svojí vlastní kulturu.

Pádem Babylonu se tak naplnilo další biblické proroctví hovořící o jedné velké zákonitosti, kterou si stále mocní tohoto světa nechtějí uvědomit. Každý národ, který se rozhodne podrobit si národ druhý je dříve či později sám podroben. Jak zaseješ, tak sklidíš.

‚A až se naplní sedmdesát let, stane se, že budu s babylónským králem a s tím národem,‘ účtovat za jejich provinění, ano se zemí Chaldejců, a udělám z ní opuštěné úhory na neurčitý čas.

 Roku 530 př.n.l. se Kýros vypravil na další dobyvačnou výpravu proti národu Skythů ve Střední Asii , byl však v bitvě kdesi na dolním toku Amudarja poražen a zabit. Skythská královna Tomyris mu dala uříznout hlavu a se slovy »chceš-li tolik pít« vložila hlavu do měchu s krví. Takto neslavně skončil pokořitel Babylonu a zakladatel největší tehdejší světové říše, který se nazval „vládcem celého světa“.

Je zajímavé, že tuto událost vzal poslední iránský monarcha  Muhammad Rezá Pahleví za základ svých pompézních oslav 2500. výročí existence perského království v říjnu a listopadu roku 1971. Do ruin Persepole pozval 69 hlav států, přijel i císař japonský a československý president, generál Ludvík Svoboda. Oslavy v bezvodé pustině stály tehdy sto milionů dolarů a šáh, který se korunoval s manželkou Farah Dibou roku 1967 na císaře, připravil hostům nejpříjemnější podmínky k pobytu. Okázalost se stala jedním k momentů, které vedly k islámské revoluci roku 1979 a konci iránské monarchie.

---pokračování příště---