Cesta do mysli korejského diktátora

Jedním z krizových momentů nejen tohoto roku je bezesporu situace kolem Severní Koreje, ve které stále vládne tuhý komunisticko-nacionalistický režim.

Severokorejští vládci nám mohou připadat velice bizarně, rozhodně však nejsou šílenci. Tedy se nechystají spáchat hromadnou sebevraždu, naopak se snaží udělat vše pro to, aby se udrželi u moci.

Na domácí půdě se to projevuje v kontrole všeho, co by ohrozilo vládu současného režimu a v tvrdém postihu všech, kteří jsou vyhodnocení jako pro režim nebezpeční lidé. V oblasti zahraniční politiky se to zase projevuje snahou vytvořit takovou vojenskou sílu, která by odradila potenciálního útočníka.

Vládcům KLDR jsou totiž jistě dobře známy osudy režimů, které byly vyhodnoceny jako nepřátelské USA a přitom neměly dostatečnou vojenskou sílu, kterou by se mohly účinně bránit: tedy například Miloševičovo Srbsko, či Irák pod vedením Sadaama Hussaina.

Z tohoto pohledu je vývoj jaderných zbraní ze strany režimu racionalistický krok. Neboť vskutku jejich vlastnictví sníží ochotu USA a jeho spojenců zasáhnout proti KLDR z obavy ze severokorejské odpovědi.

Domnívám se, že strach z toho, že by první zaútočila KLDR, je neopodstatněný. Její vládci jistě dobře vědí, že odvetný úder by způsobil konec jejich moci a pravděpodobně i života, tedy toho čeho si jistě sami cení nejvíc.

Pokud mám z něčeho obavy, pak spíše z akcí USA a jejich spojenců. Nelze vyloučit, že mohou podlehnout pokušení ukázat „svaly“, třebaže nyní i tento krok považuji za málo pravděpodobný. Válka mezi KLDR, USA a sousedními zeměmi by byla obrovskou tragédií, která by znamenala smrt miliónů lidí v regionu a další negativní celosvětové důsledky.