Cesta do hlubin skeptikovy duše

Zdravá  skepse a kritičnost je nejen ve vědě, ale dokonce i ve sféře politiky a náboženství nejen užitečná, ale dokonce i nutná, pokud chceme poznat a pochopit svět takový, jaký je.  

Zároveň však k vědě by měla patřit i určitá otevřenost. Ochota změnit názor ve chvíli, kdy se jasně ukazuje, že dosavadní koncepty nejsou sto vysvětlit nová pozorování a poznatky. Zde se přílišná skepse stává brzdou a překážkou dalšího poznání.

Ti, kteří sebe rádi označují ve vědě jako skeptici, či se k tomuto směru ve vědě hlásí, jsou často lidé velice vzdělaní a chytří, bystře uvažující. V jejich myšlení však zpravidla nezdravě převažuje rozum nad intuicí a citem, přinejmenším v oblasti vědecké.

Rozumu je blízký svět hmoty, na rozdíl od světa ducha, kde je pánem spíše intuice. A tak skeptik přirozeně tíhne k materialistickému světonázoru, který veškerou realitu světa omezuje na realitu hmotnou. Pro vědeckého skeptika není těžké přijmout fakt, že většinu vesmíru tvoří temná hmota, kterou dosud nikdo neviděl. Jako červený hadr na býka však na něj působí pojmy jako je duch či duše, pokud se objeví v jakékoliv vědecké teorii či koncepci.

Skeptik může být i nábožensky věřícím člověkem. Takovým skeptikem je u nás třeba známý astronom Jiří Grygar. Nicméně věřící skeptik vždy svět vědy a náboženství striktně odděluje. Jakoby příroda, kterou studuje věda a duchovní svět, jímž se zabývá náboženství, byly dva úplně rozdílné a od sebe neprodyšně oddělené světy.

Ač se na první pohled zdá, že středověké křesťanské náboženství a soudobá konvenční věda představují dva zcela odlišné pohledy na svět, ve skutečnosti jsou si v mnohém podobné. Spojují je dogmata, která se liší pouze svým charakterem. Příkladem náboženského dogmatu je například učení o neposkvrněném početí panny Marie. Příkladem vědeckého zase například téze, že vědomí je pouhým produktem činnosti mozku.

 Je pravidlem, že vědecký skeptik se ve svém názoru se všemi těmito dogmaty ztotožňuje. Pokud je nový poznatek vědy v souladu s nimi, pak skeptický vědec použije své mnohdy vskutku nadprůměrné intelektuální schopnosti a daný jev mistrně popíše. Pokud však je takový poznatek v rozporu s dříve přijatým vědeckým dogmatem, formuje často naprosto nesmyslné a nelogické teorie, jen proto, aby zapadly do stávajícího vědeckého paradigmatu a systému myšlení. Příkladem jsou teorie vysvětlující velmi pestré zážitky lidí během klinické smrti chemickými pochody v odumírajícím mozku, nebo názory, že složité piktogramy v obilí tvoří pařící se ježci.

Přiznám se, že i já sám jsem byl kdysi také skeptikem. Jako středoškolský student jsem byl tvrdý materialista, esoterní obory jako je astrologie byly pro mne pavědou. Paradoxně během mých vysokoškolských studií se můj názor pod tíhou faktů změnil. Dnes již považuji telepatii, psychokinezi, léčení bioenergií… za vědecky prokázané jevy. Vážně se zabývám astrologií, kterou již nevnímám jako pavědu, ale naopak pro život jako velice užitečnou disciplínu vycházející z pochopení analogie mezi kosmickým a pozemským děním. Vesmír chápu jako inteligentní dílo, jako velký živý organismus, který je tvořen nejen hmotou, ale i duší a duchem. To co nazýváme náhodou je pro mě dosud nepoznanou zákonitostí. Vědu a náboženství vnímám jako dva přístupy poznání světa, které teprve ve vzájemné jednotě nám umožní pochopit svět v jeho celistvosti. Jak krásně napsal již Einstein: „Víra bez vědy je slepá, věda bez víry je chromá“.

Ve svém životě pochopitelně na vědecké skeptiky občas narazím, zvláště u diskuzí pod články na blogu. Když jsem s nimi dal do diskuze, většinou jsem toho poté litoval. Byla to obvykle ztráta času. Já nepřesvědčil je a oni zase mně. Poznal jsem, že předkládat například odkazy na studie, které prokazují daný konkrétní jev, jako je kupříkladu účinnost bioenergetické léčby je zbytečné. Skeptici vždy každou takovou studii zpochybní jako málo validní, či podvodnou.

Nicméně i když se mé názory liší od názorů skeptiků, nikdy nezpochybňuji jejich právo říci vlastní názor a veřejně vyjádřit své myšlenky. Vždy se však budu stavět proti snaze některých z nich cenzurovat jím nepohodlné informace. Jak se to stalo například před několika lety, kdy díky dopisům několika vlivných skeptiků bylo zastaveno vysílání pořadu Detektor na ČT, ve kterém byly prezentovány některé alternativní názory na některé hraniční jevy.

Skeptici často rádi vydávají své osobní názory, za postoje celé vědy. Ve skutečnosti tomu tak není. Když se podíváme na vyjádření všech velikánů vědy, které posunuli poznání přírody o kus dopředu, tak uvidíme, že jejich názory a postoje jsou na hony vzdáleny od názorů těch, kteří se označují jako vědečtí skeptici. Na závěr bych některé z těchto vědců připomněl.

V den kdy věda začne zkoumat paranormální jevy, udělá za jediný rok větší pokrok, než za celá staletí svého trvání. (Nikola Tesla)

Vědec je uchvácen pocitem univerzální příčinnosti. Jeho náboženské cítění nabylo podoby ohromujícího úžasu nad souladem přírodních zákonů, které odhalují inteligenci tak převyšující, že veškeré systematické myšlení a konání lidských bytostí se ve srovnání s ní jeví jako naprosto nevýznamný odraz. Tato otázka je těsně spřízněna s tím, co uchvacuje génie víry všech epoch. (Albert Einstein)

Jsem fyzik a jako takový jsem celý svůj život sloužil střízlivé vědě zkoumající povahu hmoty. Jistě mě tedy nikdo nebude podezřívat z fantazírování. Mohu si proto po svém bádání nad atomy dovolit říci: hmota sama o sobě neexistuje! Veškerá hmota vzniká a trvá pouze díky síle, která nutí částečky atomu ke chvění a současně je drží pohromadě a vytváří z atomu nepatrnou sluneční soustavu. V nekonečném vesmíru však taková věčná přírodní síla nemohla vzniknout náhodou. Musíme tedy předpokládat, že jejím původcem byl jakýsi inteligentní duch. A tento duch se postaral o počátek veškeré hmoty. Tím Reálným, Pravdivým a Skutečným základem vesmíru není viditelná hmota, ale neviditelný duch, bez nějž by hmota nemohla být. Protože se však ani duch nemůže vyskytovat sám o sobě, a každý duch patří k něčemu či někomu, musíme předpokládat existenci duchovní bytosti. Ovšem ani duchovní bytosti nemohou existovat samy o sobě, nýbrž musely být stvořeny. Proto se neostýchám pojmenovat tohoto tajuplného stvořitele stejně, jako ho pojmenovaly všechny staré kulturní národy světa: Bůh! (Max Planck)