100 let od atentátu v Sarajevu

Dnes je tomu přesně 100 let, kdy v bosenském městě Sarajevu byl zastřelen následník habsburského trůnu František Ferdinand a jeho žena Žofie srbským radikálem Gavrilem Principem, členem tajné srbské nacionalistické organizace Černá ruka.

Atentát spustil sérií kroků, které za několik týdnů vedly k vypuknutí velkého celoevropského konfliktu, i když si v podstatě žádná z válčících stran takový konflikt nepřála. Byly to zásadně chybné úvahy, předpoklady a rozhodnutí v hlavních štábech tehdejších evropských velmocí které vedly k vypuknutí války. Když po čase nejvyšší představitelé těchto států dostali od reportérů otázku: Jak k válce mohlo dojít?, tak odpověděli prostě a jednoduše: „My to vlastně nevíme“.

Na první pohled by se zdálo, že vypuknutí války vyvolá u lidu zemí vstoupivších do války strach, hrůzu a odmítání. Vždyť ani mezi národy proti sobě stojících mocenských bloků Dohody a Trojspolku nexistovala nějaká velká zášť a nepřátelství, jak tomu bylo při pozdější světobé válce. Přesto až na pár výjimek, který zahrnoval i Čechy, lid všech válčících zemí přivítal vypuknutí války z obrovským nadšením.

Intelektuálové a univerzitní profesoři psali ve svých komentářích o válce, jako jakési očistě, kterou musí každý národ projít, aby se z malosti přízemních materiálních starostí pozvedl na výši.

Prostý lid na ulici v prvních hodinách války podlehl opojení. Tyto chvíle velice krásně popsal význačný rakouský spisovatel Stefana Zweig v knize Svět včerejška. Popisuje atmosféru  Vídně, poté co Rakousko vyhlásilo válku Srbsku.

Příští ráno v Rakousku! Na každé stanici vylepovali vyhlášky, které oznamovaly všeobecnou mobilizaci. Vlaky se plnily čerstvě narukovanými rekruty, prapory vlály. Hudba duněla, celou Vídeň jsem nalezl v jakési závrati. První úlek z války, kterou nikdo nechtěl, ani národy, ani vláda, z této války, která diplomatům, kteří si s ní zahrávali a zastrašovali, vyklouzla z nešikovné ruky proti jejich vůli, se proměnil v náhlé opojení. V ulicích se formovaly průvody, všude najednou vlály prapory, stuhy, a hudba hrála, mladí rekruti vítězoslavně pochodovali a jejich obličeje byly naplněny jasem, protože lidé jim provolávali slávu, jim, těm malým nevýznamným lidem všedního dne, kterých si jinak nikdo nevšímal a nikdo je neoslavoval.

Abych učinil pravdě zadost, musím přiznat, že v tomto prvním pozdvižení mas bylo cosi velkolepého, strhujícího a dokonce svůdného, čemu se dalo jen stěží odolat. A přes veškerý hnus a nenávist vůči válce nerad bych ve svém životě tu vzpomínku na tyto její první dny postrádal. Tisíce a statisíce lidí cítily jako nikdy předtím to, co raději měly pociťovat v míru: že totiž patří k sobě. Dvoumilionové město, téměř padesátimilionová země měly v této chvíli pocit, že spoluprožívají dějiny, jakýsi neopakovatelný okamžik, a že každý je povolán vrhnout své nepatrné Já do této žhoucí masy, aby se tam oprostil od veškerého sobectví. Všechny rozdíly stavů, jazyků, tříd, náboženství byly na tento okamžik zaplaveny prudkým citem bratrství. Cizí lidé se oslovovali na ulicích, lidé, kteří se léta jeden druhému vyhýbali, si potřásali rukou, všude bylo vidět oživené tváře. Každý jednotlivec prožíval vzestup svého Já, nebyl už to ten dřívější izolovaný člověk, byl včleněn do davu, byl národem a jeho jinak bezvýznamná osoba dostala smysl. Malý poštovní úředník, který jindy od rána do noci třídil dopisy, třídil a třídil, od pondělí do soboty nepřetržitě třídil, písař, švec měl náhle ve svém životě jinou, romantickou minulost: mohl se stát hrdinou; a každého, kdo nosil uniformu, ženy už oslavovaly, a předem zdravily tímto romantickým jménem ty, kdo zůstali naživu. Prostí lidé chválili neznámou sílu, jež je pozvedla z jejich všedního života; v těchto chvílích prvního vzplanutí bylo dokonce hanbou projevit city tak přirozené jako smutek matek, strach žen. Snad ale v tomto opojeni byla u díla ještě jakási hlubší, tajuplnější síla. Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato prudká vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval „die Unlust an der Kultur", touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné sily svůj podíl na tom divokém opojení, v němž se vše mísilo, obětavost a alkohol, chuť do dobrodružství a čirá důvěřivost, stará magie praporů a vlasteneckých slov, v tom neznámém, nepopsatelném opojení, které na okamžik propůjčilo divoký a strhující vzlet největšímu zločinu naší doby."

Nadšení netrvalo dlouho. Představy vůdců Německa a Rakouska o brzkém vítězství v bleskové válce již na podzim roku 1914 ztroskotaly. Válka brzy získala zákopový charakter, při kterém ani jedna z válčících stran nedokázala získat rozhodující převahu na svojí stranu.  Rychle vystřízlivělo i lidové nadšení. Prostí vojáci si rychle uvědomili, že být vojákem na válečném poli je daleko horší, než žít “bezvýznamný“ život v době míru. Opojení vystřídalo utrpení, bolest a smrt.

Válka trvala až do roku 1918. Přinesla pád carské monarchie a nástup bolševismu v Rusku. Kapitulace Německa za situace, kdy žádný nepřátelský voják nevstoupil na německou půdu a tvrdé podmínky Versailské smlouvy byly jedním z faktorů, vedle strachu z bolševismu, který vedl k nástupu Hitlera k moci a druhé světové válce.

První světová válka přinesla 10 miliónu mrtvých a mnoho zraněných. Proč k ní tedy došlo? Hlavní důvod vidím v opuštění duchovních hodnot většinou společnosti. I přes rychlý technický, kulturní a společenský pokrok na počátku 20.století stále více lidí tížila duševní prázdnota a odcizení. V tomto okamžiku podlehli válce, jako ďábelské ideji, která jako krátce působící droga nabídla lidu chvilkové opojení a osvobození z pocitů malosti a kompexů méněcennosti, který již tehdy se hluboce usídlil v duši nejednoho člověka.