To byla panečku chůze. Nabalené bláto ze dvorku a našlapané slepičince mi cestou domů vždy odpadávaly. Babička to pokaždé nerada viděla.
A já dupala, co mi to šlo a měla jsem z toho ohromnou radost. U nás doma se jim jinak neřeklo, než bandory, ale ve skutečnosti to byly mejšle. Přitom mejšle jsou tradiční obuví, která se vyráběla a nosila na Šumavě a v okolních oblastech. Takové Posázaví je o kousek dál a přitom u nás na dvoře jich stálo pod klandrem hned několik.
Jedny obří s hnědým nártem měl můj děda, další menší zelené babička a pak jedny měl i můj tatínek a ty poslední byly erární. Ty už byly hodně staré a možná, že je nosil můj praděda.
Dřeváky mejšle jsou vlastně takové polodřeváky, které mají dřevěnou podrážku a kožený svršek. A u nás doma si je podle barvy svršku každý poznal. Mejšle byly oblíbené zejména u německy mluvícího obyvatelstva na Šumavě, zatímco Češi nosili spíše celodřevěné dřeváky. Doma nám sloužily jako pracovní obuv, která se dala rychle nazout a chodit v ní po dvoře, do stáje, do stodoly nebo okolo baráku. V zimě se mejšle nosily s teplými ponožkami nebo slámou, aby udržely nohy v teple a suchu.
Výroba mejšlí probíhala tak, že se nejdříve nařezala buková, jedlová, smrková nebo olšová polena na špalky, které se pak rozštípaly a otesaly na desky, které měly hrubý tvar podrážky. Velikost se řídila podle kresby chodidla. Pilkou a pořízem se pak opracoval spodek mejšlí včetně podpatku a kulatým dlátem se vyhloubilo lůžko pro nohu. Celý povrch se pak dočistil a vyhladil. Nakonec se malými hřebíčky přibila uzpůsobená kůže, která obepínala nárt. Kolikrát tam malé hřebíčky i tloukl sám děda, neboť časem jich bylo na nártu méně. Zánártí a okraje se ještě zesílily koženými pásky, aby se zabránilo potrhání kůže a zvýšila se trvanlivost obuvi. To byla opravdu nesmrtelná obuv, jako i moje vzpomínky na ní. Pochybuji, že bych v nich ještě dnes dokázala chodit.
Výrobci mejšlí byli většinou zruční řemeslníci, kteří dokázali vyrobit denně několik párů obuvi. S odstupem času se divím, že je nedělal v továrně i Baťa. V této fabrice jsem začínala a kolik párů bot mi denně prošlo rukama, je až neuvěřitelné. Zaučoval mne starý pán a myslím, že se jmenoval Bořivoj. Ten znal přímo Tomáše Baťu osobně a já dostávala lekce o výrobě obuvi hned z první ruky. Byla to škola života a já dokázala pracovat na všech strojích a vyrobit celou botu. Od prvotních výseků kůže neboli usně až po závěrečnou impregnaci obuvi.
Přitom dřeváky mejšle byly levnou a praktickou obuví, která se hodila pro život i v horských podmínkách. Já v nich chodila otáčet s dědou seno i pást kozy k rybníku. Jedinou nevýhodou u nich bylo, že jsem to sušené seno z nich musela často vyklepávat.
Takové bandory jsou jiným typem tradiční obuvi, která se vyráběla a nosila na Moravě a ve Slezsku. Bandory jsou celodřevěné dřeváky, které mají na podrážce vyřezané ozdobné vzory. Jejich název pochází z německého slova Bundschuh, které znamená svázaná bota. Bandory se svazovaly kolem kotníku koženými řemínky, aby se udržely na noze. Přitom u mne vedou mejšle, jsou, nebo spíše byly pohodlnější.
Jedny tyto bandory mám doma jako ozdobu na zdi na chodbě a pokaždé si řeknu, kdopak v nich asi chodil. Až pojedu do rodného domu, tak se musím pozeptat i na mejšle, jaký měly osud a zda se nějaké dochovaly.
