Narodila jsem se na den přesně před šesti týdny. Vážím pět a půl kila, doktor říká, že se mám mírnit: Radši si dej občas namísto mlíka dvě lžičky čaje, Apoleno... Nevejdu se už do necek a vůbec - život je jobovek plný.
Jedna jobovka za druhou.
Strejda Havran, který mi přece měl citovat ze Švejka, nevydržel deprese a plný síly skočil pod vlak.
A strejda Slezi, ten se vytočil jak nikdy - to bylo tak:
Už dvakrát jsem se zajela podívat na béčko Bohemky, protože naši kamaráděj s jeho hrajícím trenérem, Daliborem Slezákem.
(Matka je z Uničova, fotr z Prostějova, Slezi z Kroměříže - možná proto.)
Podruhé jsem byla na deštivém fotbale minulou sobotu před polednem, jenomže strejda nehrál, dokonce ani nekoučoval ostatní. Naklonil se v džínové bundě nad kočár a říká, čau Apo, dneska je velkej den, dneska mám rozlučku, trenér mě nominoval na odpolední zápas áčka s těma střížkovskejma chudákama; budou plný tribuny a třeba jim dám góla, takhle nějak bych chtěl skončit s fotbalem...
... a všichni víte, jak to nakonec nedopadlo.
Hádkám o Bohemky nerozumím, ale opovrhuju Stříkovem, protože vzal strejdovi ten zápas.
A další příkoří mi činí fotr. Tuhle chtěl ulevit matce, řekl jí, lehni si a chvíli klidně spi, já zabavím Apolenu vedle u televize. S rozpaky souhlasila, což neměla dělat - otec si se mnou sice minutu koukal do očí, pak ale vytuhnul a sedmdesáti kily mě celou zalehl.
Naštěstí se v ložnici rozeřval budíček mateřského instinktu. Tys ji skoro udusil, přiběhla bledá máti, ale ani její zoufalý křik neprobudil fotra úplně: Já jsem, dámy, dva týdny stará posmrtná maska plněná baklažánem, zahalucinoval, a pak spal dál, pročež jsme nešťastně mávly rukou a rozhodly, že už s ním nikdy nebudu ležet bez dozoru.
Ale nechci být zlá - vím, že se mě táta snaží mít rád, jenom to má těžký. Svým kamarádům vždycky vypráví: Vůbec nechápu chlapy, který jsou nadšený z mimina - pro mě to je jedno z nejtěžších období, horší to bylo jen tehdy, kdy jsem chodil se zlatým stafilokokem na urologii a jehlou mi píchali do žaludu.
Fotr přichází z roboty okolo večerní sedmé, a to právě začínám pobrekávat. On si mě hodí přes rameno jak pytel vojtěšky, což přiškrtí dětské hlasivky, couráme tam, zpátky, tam, a já dobře vím, na co myslí.
Že by si chtěl vylejt mozek.
Sednout si do hospody s klukama a zpívat tam do rána, jako to bejvalo dřív, stačilo by dvakrát měsíčně.
A myslí na to tolik, že si nevšimne mejch pokroků, to jenom máma s bráchou: Hele, ona už něco zvláštního řekla! A vydrží se dvě minuty smát!
To ovšem fotr nevidí, ten jenom vzdychá.
Vzpomíná na pana urologa.
