Bobek: Odvrácená strana prvního měsíce

Na břehu Rokytky máme dvě místnosti, tenounké zdi. Fotr mě vpodvečer probudí řikotem, že koupil novýho Pavla Bobka, taky ho hned pouští, a my si s matkou zacpáváme uši, vždyť to je muzika jak pro primasky u kamen, a fotr špatně skrývá, že ho mrzíme, naschvál tuhle čundrkántry zesiluje, bezohledně si notuje I Walk the Line - vzdechem poprosím mámu, aby je vypnula.

Musim chvili premyslet o zivote.

Můj pětiletej brácha Mikuláš hystericky bulí v koupelně, nechte mě všichni bejt!, že prej ho počítač okradl o jasnej gól z přímáku v nějaký hře, a kocour Leopold vyskočí na polici, kam matka naivně schovala poslední zdravou palmu. Když sežere listí, dá se do kůry.

Mikuláši, my za to fakt nemůžeme, žes nedal gól, marně staří uklidňujou bráchu.

Ale někdo dospělej tu hru vymyslet musel, uplatňuje dutý hlas z vany princip kolektivní viny, a kocour se krčí k dalšímu bublajícímu průjmu.

Občas se trefí do písku, občas ne: Ježišimarja!

Matka prosí, přetoč mi tu holku z břicha na záda, a fotr poslechne doslova, takže vážení přátelé, sledujete salto kolem lokte, elegantní přetočení o 360 stupňů, úplná Čáslavská v Mexiku.

Tři vteřiny dokonce hrůzou nemůžu zařvat!

V deset fotr povypráví pohádku o jednooké princezně, která šlápla v oboře na minu, a brácha začne nadávat, že po tomhle příběhu rozhodně neusne.

Kecá, usne. Tím dřív se ovšem probudí a od šesté ranní hlasitě trénuje Stiga hokej, řach. Na podlaze průjem, v rádiu zase už Bobek. Máma vytírá, fotr se nabízí, že vezme bráchu do školky, to by ji snad mohlo potěšit.

Tak čau, odejdou. Až o dvě minuty později si zoufalá rodička všimne, že ten šílenec odvlekl Mikuláše jinovatkou do školky jen v tričku.

Kocour radši dělá, že není.

Máma mi vysává sopel.

Otec přibíhá s náručí denního tisku, do které se na hodinu uzavírá - vida, tenistu Štěpánka napadl únavový syndrom! Tak tomu rozumím...

Je přesně 8:36, blahoslavená to škvíra mezi hodinovými ručičkami, můj první lunární měsíc uzavřen.

Želbohu jsem doposud neučinila pokrok k aktivnímu lidství - mé okolí se nemá čeho chytit. Pro matku jsem sice iracionálně pokladem a vším, ale pro kluky a chlapy, všímám si, jsem pořád takové větší a nudnější tamagoči, ahoj Apoleno, jak ses měla, ahoj Apo, tak my zas jdeme.

Ale polibte mi plenku.

Fotr, ať už seš v práci.

A ty, Bobku, ty už taky zmlkni.