Dekadentní vyjížďka na Bohemku

Nejhorší bývají rána: Život je jen, náhoda, plácá mi otec rytmus do plenky, až přestávám škytat, jednou jsi dole, jednou nahoře, a matka nemůže halekání vydržet, tak řekne, přestaň už s tím Osvobozeným divadlem, a fotr, jako byste ho neznali, fotr se roztřese, otevře okno a začne zpívat po vyprázdněné Sokolovské až ke Karlínu cosi o zlatejch rybkách nad mrakama; kouknu se na nedělní mraky velikonoční, je věru krásně, jenom ti pejskaři v Podvinném mlýně moc nechápou.

Jdeme se prvne v zivote pokochat.

Sss, zasyčí matka, protože tohle vážně není normální.

Já si budu zpívat, kdy a kde budu chtít, ztrácí fotr soudnost. Haló, Praho! vystrčí znovu nos z okna - nechtěla bych bejt po něm. Nechtěla bych mít ten jeho křivej, papeženskej nos.

Když se chováš jako debil, poznamená máti, tak s tebou děcko na fotbal nepustím.

Zaraduju se, že mě neponechá tři hodiny samotnou s tím chlapem, ale matce pak nejspíš dojde, že nikdo nehrajeme v depresivním filmu Bohdana Slámy, pročež vyměkne. Mlčky přihlíží, jak se mi otec snaží nacpat ruce do kožíšku: Nezlomil jsem ti nic, Apo? přeptává se starostlivě po posledním knoflíku.

Tipovala bych, že na něj máma už nepromluví, jenomže on ji k tomu donutí: Na čepici dneska kašlem, mudruje, a to se hned moje jediná životní jistota ozve: Zbláznil ses? Vždyť venku mrzne!

Tím chci jen naznačit, jak to mám složitý. Možná by bylo to dopoledne bez čepice lepší - hned za rohem mi spadne až k nosu, takže z fotbalu vůbec nic neuvidím.

A navíc, venku patnáct stupňů. Máma je totiž druhej extrém; už několikrát zmínila, že nesmím jezdit do kuřáckejch hospod. a hned od porodnice je jasný, že smažený brambůrky s tatarkou uvidím jenom v nepravděpodobném případě, že mě táta unese někam na čundr.

To je za dlouho, teď jedeme na divizi.

A on mi vypráví, jak se v tomhle odporným činžáku, koukej, Apoleno, scházíval doktor Hrabal s kamarády Bondym a Boudníkem, jak prý do automatu v Paláci Svět pronikala ze salónku v prvním patře veselá hudba a hovor, který propukal v nevázaný smích, a jak se teď ten slavný Palác propadá sám do sebe, to vidím, to mi vyprávět nemusíš, a potom mi ještě líčí strasti jednoho libeňského tuberáka, který tady kousek leží na hřbitově a prej napsal to nejkrásnější, co kdy český jazyk slyšel,

hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad

chci míti divné kouzlo starých ironických balad,

ale přímo na Hlaváčkův hrob bohužel nedojdeme, cestu nám přehradí hřiště FK Meteor Praha VIII, fotr platí třicet korun za vstup, já vjíždím zdarma, a je tu ještě jeden kočár, hele, vždyť to je Sleziho miminko!, a tak poznávám prvního slavnýho fotbalistu, Dalibora Slezáka, a hlavně jeho dceru Ellu, která se narodila pátýho ledna. Je přesně o dva měsíce starší, budeme kamarádky.

A z předválečného repráku huhlá ožralej předválečnej hlasatel, vítáme na našem hřišti Bohemku béčko, fotr si ještě skočí pro jedno do kelímku a pěnou mi polije kočár, vydrž, Apoleno, ať z toho fotbalu něco máme, takže mlčky, útrpně zírám do čepice, vydržím do šedesátý minuty, ale to už prohráváme a navíc náš obránce dostává červenou, tohle dál nemá smysl, rozčílím se, tak čau Ello, čau Slezi, hrajete jako ponocní, loučíme se s Meteorem, po pěti minutách zase už ta zřícenina Svět a drncání mě uspává, drncání mám ráda, nejradši se vozím po tankodromech, doma voní smaženej květák bez tatarky a tátovi přijde zpráva, že sice Bohemka dohrávala o devíti, ale povedlo se jí vyrovnat, konec zápasu...

Sice to bylo, lidově řečeno, úplně o hovně, ale jakoby se na mě fotr právě při tomhle fotbale upnul, jako by mě snad začal i milovat, mám takovej nepříjemnej pocit.

Důkazy předložím příště.