Už jste si dočetli předchozí Denisovy texty? Dobře, tak teď zas chvilku já, holubice, které vandrák Denis házel suchý rohlíky. Předně - Halina Pawlowská je zralá na penzi...
Intelektualka.
... Můj fotr je debil, na tom se nezměnilo nic.
Ráno mě naloží a pendluje po Vysočanech, která hospoda už má jakože otevřeno.
Vůbec nechápu ženský, mumlá, co klidně tři hodiny běhaj s kočárem dokola po parku, vždyť si přece stačí sednout s pivem, novinama, a houpat; vyjde to nastejno.
Nejdražší fotr dnes rozhodně neběhá, protože si při fotbale nalomil nárt.
Doktorka na poliklinice ho okamžitě přeposlala do sádrovny a chtěla vypsat třítýdenní neschopenku: Ležte doma, tu pravou smrtinohu nehnutě ve vzduchu.
Fotr se jí zeptal, jestli nešílí.
Tak dobře, pohybujte se, ale o berlích, ano? Ta sádra je totiž nechodící.
Fotr takhle odskákal padesát metrů k Rokytce, kde berle odhodil, jelikož se mu zprotivily.
A tak teď pendlujeme po těch Vysočanech šourem, u Pecků ještě zamčeno, na Pragovce nehraje ani béčko třetí třídu, pročež se hospodskej nenamáhal dorazit, a v Klidu po práci jsou věrni svému jménu. Začíná pršet.
Fotr zapomněl pláštěnku na kočár.
A hlavně, kurva, šláp - pravou nohou doprostřed louže.
Sádra se okamžitě drolí, nad sádrou se kleje, leje pořád víc. Kocouři se stáhli ze svých parapetů k miskám s granulemi.
Co zas vyvádíš?, vítá nás doma matka, ale on jen zadrmolí něco jako, nůžky, balkón, hlavně ty ostrý nůžky, a potom zmizí. Za pět minut koukám přes prso, že pajdá po kuchyni bez sádry.
To snad ne, konstatujeme my, ženy, vždyť takhle budeš celej život kulhat.
Lepší nadosmrti kulhat, než chodit tři tejdny se sádrou, prohlásí fotr konečně něco srozumitelnýho a hodí si mě přes rameno, abych neřvala - to nemá dělat!
Proč to není vůbec dobrý, k tomu se ještě dostanu, teď ale vsuvka o Halině Pawlowské.
Soustředíte se?
Ta dáma má totiž v televizi novou talkshow, hlavně asi o mambách, smysl jsem nepochopila, a podle očekávání s ní bojuje o titul pro nejotřesnější pořad planety.
Ještě o mnoho horší je skutečnost, že měla v prvním díle strejdu Denise, a tak jsme se před spaním museli koukat.
Zhruba po dvou minutách naše rodina vyjekla a ztichla, rušily jen ozvuky štípanců do tváří.
Pozvala jsem do své veselé show dvě velmi vysoké ženy, kulatila Halina své líce, a jednoho trpajzlíka: Vítám Denise Vereckého!
Štíp.
Denis má totiž 159 centimetrů, s čímž není vůbec jednoduché žít.
Štíp.
Denis v tom pořadu převážně mlčí a zoufale si myslí svoje, toho dne totiž hrála Bohemka, na kterou se těšil, ale Halina se vnucovala, že bez něj natáčení pilotního dílu nemá smysl, že prostě potřebuje vytrhnouti trn, a proto smířeně šel - a za čtrnáct dní umřel.
No jo, jenomže Denis byl všechno, co jsem si mohla vymyslet, byl blázen i génius, byl abstinent i narkoman, byl asexuální svůdce a svůdnej asexuál, byl k nevydržení a každej s ním chtěl bejt, všechno platí, ale rozhodně to nebyl trpaslík!
Fotr pořad rozdejchal až ráno, pak napsal Halině zprávu: DENIS MĚŘIL 174 CENTIMETRŮ.
Je to sice nedůvěryhodnej typ, ale teď se asi neplete, protože (stejně jako moje matka), vídal Denise v poslední dekádě denně.
Vlastně ani nepočítal s odpovědí, ta ale přilétla vzápětí:
JÁ VÍM, ALE MY JSME SE TAKHLE S DENISEM DOMLUVILI.
Naši vzdychli a vzhlédli nejprve k nebi, pak do mých očí: Kéž bys vyrostla do doby, kdy budou Haliny v penzi.
Kéž by.
Ale jestli se mě ještě ptáte na zdravíčko, tak špatný, špatný.
Jak mě fotr pořád nosil na tom rameni, tři měsíce jsem si jenom pohodlně slintala a nikdo mi neřekl, že vůbec neposiluju svalstvo.
Na povinné zdravotní prohlídce pak průser: Ta holka se ještě neumí zvednout na loktech?, ztrapňovali mě, a když je na břiše, neudrží hlavu ve vzduchu dýl než půl minuty?
V tom případě konec flákání, začne se cvičit.
Od kteréžto chvíle mě matka píchá různě do žeber, čímž mě nutí dělat stojky, roztahovat prsty na rukou a naštvaně řvát.
Možná bych bejvala raději intelektuálkou, nežli všímhle rozpohybovaným tímhle.
