Koňské stopy Nikdo nečekal, že začátkem prosince napadne tolik sněhu. V našem pětitisícovém městečku v podhůří Českého lesa je ho víc než dost, už to jde i na běžky.
Koňské stopy
Nikdo nečekal, že začátkem prosince napadne tolik sněhu. V našem pětitisícovém městečku v podhůří Českého lesa je ho víc než dost, už to jde i na běžky.
Mohl bych do upravených stop v Mariánských Lázních, nebo si prošlápnou stopu po loukách až na kopec Homole, což je magické místo dávného sopečného vývěru. Bývala tu šachta s ložisky slídy, potom čedičový lom a také vojenské autocvičiště. Teď je tu malý autodrom a na vršku přístřešek s výhledy na Český les a Šumavu.
Volím druhou variantu. Pro ten účel mám staré běžky Artisky kameňačky, na kterých toho z černé skluznice už moc nezbývá, pro cestu na Homoli jsou však znamenité.
Včera jsem prošlápl stopu až na vrchol, který je v necelých sedmi stech metrech. Tam a zpátky je to deset kiláků a převýšení asi dvě stě metrů.
Dneska si to zopakuji, stopa je vyšláplá, už to půjde lépe. Lyže můžu nasadit u baráku, kameňačky to zpočátku zvládají dobře. Moji stopu používají srnky a zajíci, je jim přáno, alespoň se nemusí brodit hlubokým sněhem.
Pak s překvapením zjišťuji, že stejnou cestu použil kůň. Kůň a běžkař nemohou jít v jedné stopě, nezbývá než vytvořit novou. Koně však mám rád, je mu odpuštěno. Po kilometru stopu opustil, asi se odklusal ohřát do nedaleké stáje, proto šlapání v hlubokém sněhu končí.
Dostal jsem se na planinu, kde neustále fouká a tam přišlo další překvapení. Do mé včerejší stopy nevstoupil jeden kůň, ale bylo jich minimálně sto. Naděje, že by se šli ohřát do stáje nebyla žádná, protože byli schování pod kapotou terénního auta, kde je tepla více něž dost. Vedle je lesní asfaltka, tou však „sto koňové“ stádo pohrdlo a tvrdošíjně používalo moji včerejší stopu. Nezbylo než si nafoukanými závějemi razit novou cestu.
Naštěstí je u cesty před Homolí závora a ta je i pro sto koní nepřekonatelnou překážkou. Závoru podlézám a krásnou zasněženou cestou, plnou stop lesních obyvatel , vystoupám až na samotný vrchol. Výhledy na Šumavu a na vrcholky Českého lesa nahrazuje krása zasněžené přírody.
Zpátky z kopce už to mým kameňačkám jde mnohem lépe, ale na otevřené planině před lesem dost fouká a zebe. Trochu závidím majiteli „sto koňového“ stáda jeho pohodlí v teple vyhřáté kabiny. Ale jen chvíli, vždyť kameňačky bych za teréňák nikdy nevyměnil. Zítra zase do stopy, než nám sníh odtaje, jen nevím jaké přijde nové překvapení?
