Dres Mbappe

Přišla mi esemska od vnoučka, že by k desátým narozeninám chtěl dres francouzského fotbalisty Mbappeho s číslem deset. No jo, kde ho ale sehnat? Zkusil jsem to vyguglovat a nebylo tak těžké. Za dva dny pépélka dres přivezla. Povedlo se, přece nejsem žádný ořezávátko.

Plně jsem to  přání  chápal. Jako mladí jsme taky chtěli dresy slavných fotbalistů, nebo trika rockových hvězd . Ve světě bychom je koupit mohli, u nás ale ne. K mání byla jen jednobarevná bavlněná trička.

V sedmdesátých letech jsme chodili na průmku a v garáži začali s velkovýrobou dresů a rockových triček. Bavlněné tričko jsme vypnuli na polystyrén a špendlíky připevnili šablonu vystřiženou z papírové čtvrtky. Řekli byste, teď už je to jednoduché, jen to stříknu sprejem. Jenže tenkrát spreje neexistovali, nebo jsme o nich nevěděli.

 Nakoupili jsme zásobu malých plechovek s acetonovou barvou na kůži různých tónů, co kus to dvě koruny. Barvu jsme na trika stříkali fixírkou. Princip fixírky spočívá ve foukání vzduchu do vodorovné trubice a podtlakem vysávání barvy trubicí která je v pravém úhlu ponořená do  nádobky,  druhým koncem trubice se rozstřikuje barva. Vyžadovalo to však značné dechové  úsilí.  Výsledkem byly tři aspekty. Jednak nabarvené tričko, také posilování plic a v neposlední řadě jsme za dvě kačky byli solidně nafetovaní.

Jednoduché šablony s čísly jsme si uměli vyrobit sami. Fotbalisty byl nejvíce žádaný dres s číslem deset, které tenkrát patřilo Pelému. Tenisti chtěli trika s logem značky Slazenger, vládnoucí světu tenisových raket.

Pro rockery jsme vyráběli stounský červený vyplazený jazyk a také hlavu Jimiho Hendrixe nebo Franka Zappy.  Na to už bylo třeba sofistikovanějších šablon. Ty jsme museli někde sehnat nebo vyšmelit. Mnohdy jsme  půjčenou šablonu obkreslili na čtvrtku a  pak ji vystřihávali nůžtičkama na nehty. Dovedete si představit tu práci s kudrdlinami Franka Zappy?

Výsledek stál zato, mohli jsme ochodovat, nebo směňovat, třeba triko za desku, majstrštykem  byl Hendrix za Hendrixe. 

Do školy jsem chodil v zelené somrbundě která měla na zádech nastříkánu nekonečnou spirálu gramofonové společnosti Vertigo. Cena té bundy pochopitelně rázem stoupla.

Vrcholným dílem byl ragbyový dres provedený na modrém triku. Na zádech měl obrovské vizionářské číslo 89 a na prsou nápis RAGBY TEAM.

Když už byl trochu ošuntělý, začal ho táta nosit do práce a fáral v něm do hnědouhelné šachty v Chomutově. Táta měl široká ramena, silné ochlupené ruce a protože na šachtě bylo většinou horko, byl dres vždy propocený.  O svačině se ho mladší horníci ptali - Jindřichu, jak se vlastně to ragby hraje?

Takový dres dneska objednat nejde.