Východoslovenské zápisky: Rok druhý - Dobšínská ľadová jaskyňa.

Už dopředu je třeba poznamenat - toto opravdu nejsou a pokud mě paměť, která do toho roadtripu sahá, neklame, ani nebudou klasické cestovatelské zápisky s doporučeními a varováními, kam zajít, čemu se vyhnout a kde mají nejhezčí hotely a servírky (i když to poslední vlastně ano). Je to několik zápisků z cest, z nichž některé se vyvedly více, některé méně a některé se vlastně vůbec nekonaly. To ovšem neznamená, že by nestály za zaznamenání. Tak to třeba někteří můžou pojmout jako návod, jak v žádném případě necestovat...

Dobšínskou ledovou jeskyni si pamatuji z dětství, kdy jsem ji navštívil s rodiči. Nebyl to výlet podle mého gusta. Ale který v dětství koneckonců byl? Nic jsem nesměl, musel jsem stát otci za zadkem a pořádně se nabalit, abych chraňbůh neprochladl.

Letos na jaře to měla být naše první zastávka. Tomáš byl z loňského přebíhání mezi slovenskými památkami nadšený, z noclehů u příbuzných neméně a já ho několikrát přesvědčil, že na slovenském čerstvém vzduchu se pálenka zvrací mnohem lépe a plynuleji, než fernet na tom českém. Už dopředu jsem si na internetu našel trasy a časy všech spojů, které pro nás byly zásadní, pořídil jsem si chytrý notýsek (ten se postupem času stal nejen zbytečným, ale dokonce nenáviděným) a zařídil u příbuzných noclehy.

Kolem šesté ráno jsme přijeli do Košic, kde jsme měli skoro dvě hodiny času do dalšího autobusu, který nás měl s jedním přestupem zavézt až před jeskyně. Během dvou hodin jsme stihli posnídat pivo a víno a za dvě hodiny jsme při čekání na autobus zjistili, že to měl být vlak, a že jel kupodivu načas, ovšem bez nás. Takže jsme poprosili ochotného pána za okýnkem v informacích, který nám vytiskl nejbližsí vlakový spoj a ten nás měl opět s jedním přestupem dopravit na místo. A následující dvě hodiny volna jsme trávili, jak jinak, ochutnáváním místního alkoholu...

Nastoupit do vlaku jsme zvládli bezvadně. Ovšem - co nám pán za okýnkem neřekl - přestupové městečko Margecany mělo dvě stanice a my samozřejmě aktivně vystoupili na té první, a poté jsme museli půl hodiny dělat společnost jedné sličné slovenské flétnistce, která nás ráda (dodnes se tak trochu domnívám, že se nás spíš bála) doprovodila na správné místo, z něhož už vlak samozřejmě dávno odjel. Tou dobou mohlo být ve stínu pětatřicet stupňů, mně hořelo víno v žaludku, Tomášovi hlava předstíraným úpalem, a my měli před sebou opět dvě hodiny volného času. Ještě že byla na místě hospoda...

Od doby, kdy jsme nastoupili do vlaku, jsou už vzpomínky trochu rozmazané. Pamatuji si, že já se věšel na záchrannou brzdu a měl jsem ohromnou legraci z toho, že mě udrží, Tomáš se snažil v kupé vylézt ke stropu a já za ním pouze chodil a čistil pošlapané sedačky, a když konečně usnul, dorazili jsme na místo.

Tam jsme zjistili, že jsou jeskyně mimo sezónu otevřeny pouze do čtyř hodin. Bylo deset minut po čtvrté. Průvodčí nám oznámil, že vlak, který stojí na nástupišti, je poslední, který odsud odjíždí, takže nám nezbývalo nic jiného, než ho dohonit, naskočit do něj a vůbec se netěšit na zpáteční cestu.

Za ten poměrně dlouhý den jsme zjistili několik důležitých faktů.

Slovenské hory jsou nádherné, dlouhé a bez auta se k nim zatraceně složitě dostává.

Za jeden den jsme cestováním a zabíjením času po hospodách (konkrétně v Margecanech bylo nádherně; zkoušeli jsme odposlouchávat rozhovor tří dělníků u vedlejšího stolu, ale ta východoslovenská šariština je prostě kouzelně nesozumitelná) jsme utratili víc peněz, než za celou dovolenou dohromady.

Nevěřte internetovým spojům, když vyrážíte do zahraničí a nedůvěřujte kamarádovi, který jim důvěřuje.

Naštěstí jsme věděli, že nás následující den čeká poměrně poklidná návštěva Prešova. A jak jsem vyčetl z notýsku, bylo tam toho dost k vidění. Takže jsme se snažili hodit první den za hlavu a pořád jsme si říkali, že mohlo být vlastně ještě hůř, že jsme mohli nocovat v Tatrách před vstupem do jeskyně, nebo v nějaké cikánské vesničce obklopeni gangem polonahých Romú. Vždycky může být ještě hůř. Člověk zkrátka musí doufat, že si to vybral už na začátku. Byla by škoda zanevřít. Protože Slovensko je nádherné, neopakovatelné a plné malebných míst, kde člověk může zabloudit, umrznout, nebo skončit okradený na skládce přikrytý zažloutlými novinami...