I když jsme se vážně snažili, kromě Vranovské přehrady jsme v okolí nenašli nic, co by stálo za cestování ve třiceti stupních a po celonoční pijatyce. Z mládí jsem si pamatoval cikánské osady s domky se střechami z plechů, s množstvím satelitů a zaparkovanou felicií před každým zničeným plotem. Alespoň z toho se nic nezměnilo. Felicie možná nahradila jiná, trochu honosnější auta, ale životní styl a způsob obživy těch bizarních postaviček zůstal na stejné úrovni. Takže to stálo za fotografování. Bezpečné fotografování z auta, jak jinak.
Dost těžko se popisuje třetí den na Slovensku. Lidi tam jsou vřelí, pohostinní (u příbuzných tohle všechno můžete zdvojnásobit), záleží jim na tom, abyste si z návševy odnesli co nejlepší dojmy a veškerý obsah jejich ledničky a baru. Potěšil fernet, život znepříjemnila metaxa. Když můžu mluvit za sebe, den se mi dělil na dvě části.
První se odehrávala v malé vesničce Dľhe Kľčovo, kde jsem snědl mísu řízků, vypil dvě láhve vína, vyfotil Tomáše s kuřátky a se psem, ohodnotlil jsem v sadech tetinu nulovou hodnotu úrody, zničené dlouhými vedry, odmítl účast na chipsiádě (hromadný sběr brambor a následné hromadné pití alkoholu), kterou jsem vtipně pozměnil na Gypsyádu a nakonec jsem vyzvracel vše, co jsem snědl a vypil a přesunuli jsme se s Tomášem na další štaci, do vesnice Banské.
Jelikož tam přebývá babička, a ta, jak mi ostatní příbuzenstvo vehementně tvrdilo, alkohol neuznává, museli jsme se všichni krotit, čekat na noční hodiny a ti odvážnější popíjeli průběžně a alkohol schovávali, kde se dalo. Po desáté večer jsme na všechno už zůstali s Tomášem sami. A s vědomím, že nás ráno čeká budíček a cesta na Spišský hrad, jsme se rozhodli se krotit.
Nevyšlo nám to. Těžko říct, kde se stala chyba, možná to bylo slovenským ovzduším, na kterém vše líp chutná. Nebudu tu popisovat průběh večera, přece jen to tu beru trochu jako cestopis a tenhle článek tak ani v nejmenším nepůsobí. Stačí, když ve zkratce řeknu, že si z noci pamatuji, že mne babička při krátkém vyvětrání zamkla venku (dny tam byly parné, ale noci, panečku, to byla kosa) a v jednu dobu jsem dvorek na třech místech pokřtil vším alkoholem, který jsem v noci spotřeboval. Dvakrát za den je můj osobní rekord.
Nicméně i tenhle den měl své kouzlo. Zbožňuju své příbuzné a těch pár minut v předklonu mi za to stálo. A stál za to i další den na hradě, i když cesta k němu se protáhla víc, než jsme čekali...
