Pohřbena zaživa (povídka)

Ale co ta tma?Drcla jsem hlavou o strop, až mi tam křáchlo jak ve starý pračce. Okamžitě jsem si tam sáhla a v tu samou vteřinu mi bylo jasný, že tam budu mít bouli jak kokos. Tak to mi ještě scházelo. Minulej týden vyvrknutej kotník, teď rozbitá hlava.
Uvědomila jsem si, že někde ležím a že je všude okolo tak děsivá tma, tak strašně děsivá...
Na hlavu jsem během chvilky zapomněla a chtěla dát ruce před sebe, ale nebylo tam skoro místo. Mohla jsem je trošku zvednout, ale ne natolik, abych se mohla zapřít. Co se to tu krucinál děje? Vždyť jsem byla ještě před chvílí... kde jsem to vůbec byla? V hlavě jsem měla kolotoč myšlenek a snažila jsem se je poskládat, jenže ono se to dělá snadno ve dvaceti, dokonale ve čtyřiceti, ale když překročíte osmdesátku, tak se najednou všechno zadrhává. To už nepomáhá promazávání koleček, vyměnit vás nemůžou, takže každej čeká, až vám ten strojek pod žebry přestane bzučet -
„A kurňa!“
No to si dělají srandu!
Zaklepal tady snad někdo bačkorama?
Já přece žiju, možná to za chvíli už nebude platit, ale pořád žiju. A začíná tu být pěkný horko, horko jako v peci. Přece mně nehodlají šoupnout pod zem, to přece nemůžou... nebo bože rozprášit do vzduchu...
„Hééééééééj! Kde jste kdo!? Všici pojďte sem, já nejsem tuhá! Jsem tady dole:“
No jo, co když mě ještě nepohřbili, co když mě hodlají teprve  spálit?
„Nebo tady nahoře! Heeeej!“
Bych toho kripla doktora vykastrovala. Prej paní Tůmová, vám už není třicet, musíte o sebe pečovat, trochu životosprávy. Žádná vajíčka po ránu, žádné párky. Chce to trochu zeleniny. Ještě nějakou dobu žijte takhle a udělají z vás levný antracit. Za koule bych ho pověsila na první osiku, dryáčníka, takhle mi plácat nesmysly do ucha, kořen mám po bábě, to vím už dávno. Ani moderní tyhle támhlety přístroje na mě nestačí. Šoupnou mě sem a myslí si, že to nechám jen tak.
„Pomoóóóóóooooóóóóc! Kurňa rozhejbejte někdo tam venku zadek, tady je stará bába. Je mi strašný horko, z čeho teď děláte rakve, že se tu skoro nedá dýchat. Lidi, dělejte něco, nebo vám tady doopravdy vyfúknu naposled a potom to teda budete mít problémy. Poseru vám to tady všechno! To chcete?“
Kde jsem to jen naposledy byla? Nejni přece možná, že bych si nevzpomněla. Jen vzpomínej bábo, vzpomínej.... Ráno doktor, ten všivák, kdyby mu tak varlata chtěly zmodrat... mluvil o mojí skleróze. No jasně, o čem taky jiným? Mluví o tom už rok v kuse, jak se to zhoršuje.  Jak za pár let nemusím poznat ani vlastní děti. No to se na to podívejte, jak je mám poznat, když za pár hodin budu žvýkat červy?
Plácá pořád to samý, huba mu jede pěkně, ale recept na to, jak se dostat z futrálu nemáte, co, pane doktore? Vši na vás!
Kde jsem to... áááá... Miluška za mnou byla, jediná solidní dcera. Jedna ze čtyř, to je docela úspěch. Dávala mi poukaz na dovolenou, takový to je zlatíčko. Brazílie, no není to nádhera? Nikdy bych nevěřila, že se ve dvaaosmdesáti podívám za hranice a ona rovnou Brazílie. To bude černochů. Hihi. Prej mají velký pinďoury. Tak skládací metr si s sebou brát nebudu, ale podívám se, co by ne. Oči ještě mám, to kurňa jo, tak mrknu. On jim kvůli tomu neupadne. Budou tam vůbec nahatý? Tak se tam asi nechodí, teda myslím...
Skoro mi vhrkly slzy do očí, když mi to podávala. A to nemám ani narozeniny. Asi tušila, že tu dlouho nebudu.
„Héééééééééj! Lidi! Potím se tu jak sviňa! Tam slopete či co? Kdyby vám tak chtělo všem zaskočit! No tak možná jednomu ne, ten by mě mohl vytáhnout, já se tu vážně udusím.“
HA! Šrumec! Někdo venku něco dělá. Přece mě musí slyšet.
„Ježiš pomozte mi!! Já jsem tady! Dole nebo nahoře, prostě se někam podívejte, já nevím, kam dali tu rakev, možná je ještě vystavená, ať ji otevřou, já nejsem mrtvá. Pro všechny svatý, já jsem živá a chci ven. Já miluju svoje dcery, jedu do Brazílie okukovat černochům bimbasy a já chci ven, tak něco dělejte-“
Brazílie?
Něco mi v těch zrezivělých závitech secvaklo.
Vážně Brazílie? Já jsem přece kvůli ní něco chtěla... já jsem chtěla –
A v příští vteřině se víko zvedlo a mě osvítilo tak prudké světlo, že i ta boule na čele se mi vykouřila z hlavy. Taková nádhera. Panáčci moji svatý, taková nádhera! Kdo by to byl řekl, že tak ráda uvidím světlo a tu mladou dámu v džínách a tom otřesném děrovaném triku. Ani mi nevadilo, že mi pomáhá vstávat.
„Já se vám hrozně omlouvám, paní Tůmová. Jak nám tady teď venku kopou kvůli kabelovce, tak přerušili na deset minut elektriku. Ale já jsem vám říkala, že deset minut je na vás moc. Tolik si dávají lidi, který chodí do solárka pravidelně.  Vy jste usnula, viďte?“
„Malinko,“ přiznla jsem a vztekle vlezla do pantoflů vedle stolu. „Zasraná Brazílie, zasraný bimbasové!“
„Prosím?“
„Zasraná skleróza!“
„Stalo se něco? Byla tady tma, za to se vám omlouvám.“
„Jo stalo, užitečnej trénink, to se stalo,“ dodala jsem a vypařila jsem se tak rychle, až jsem se tomu sama divila.