Nebudu tvrdit, že jsem Becherovku nikdy neochutnal. Kdepak. Dokonce byly doby, kdy jsem ji ochutnával pravidelně a ve větším než malém množství. To bylo za časů, kdy už jsem měl díky škole v přírodě bohaté zkušenosti i s jinými (beru zpět - pouze s jinými) prameny, a kdy jsem jako dítě pravidělně podstupoval kúry v dnes již prakticky neexistujících lázních Kyselka. Tehdy se mi kroutila pusa pokaždé, když jsem po snídani stál povinně ve frontě na pramen číslo neznámo kolik a vymýšlel jsem, jak se tomu vyhnout. Nepamatujisi jediného spolužáka, který by se na to těšil. Dnes, s odstupem nějakých dvaceti let, můžu s klidem prohlásit, že můj odpor přetrval.
Trvalo mi přes dvacet let, než jsem se odhodlal okusit zdejší léivou vodu. Vzal jsem to poctivě, počínaje prvním pramenem, a pokračoval všemi ostatními s vědomím, že po cestě do města jsou nejméně troje veřejné toalety, které bych mohl v případě nouze náležitě zaneřádit.
U prvního pramene jsem si tedy vybral jednu ze tří možných teplot a příliš dlouho jsem se v jeho blízkosti nezdržoval. Venkovní teplota se pohybovala kolem třiceti stupňů a Vřídelní kolonáda, kde se pramen nachází, postrádá jaoukoli klimatizaci. Kdokoli, kdo viděl film Skleněné peklo, pochopí... Od té chvíle se mi chutě veškerých pramenů slily v jednu várku mořské vody.
Oba zámecké prameny chutnají naprosto totožně, stejně jako ty zbylé. Měly by se s nimi léčit poruchy jater. Ta jsem měl stoprocentně do té doby zdravá. Jak to bude po ochutnávce, to se nechám překvapit.
Pramen Karla IV. jsem ochutnal víceméně kvůli jeho vznešenému názvu. Několik minut po jeho požití jsem začal pochybovat, jestli se dostanu až k číslu patnáct. Litoval jsem, že jsem tolik odflákl snédani, přece jen mohlo pití zanechat menší následky. Pramen Tržní se prý podle příručky již několikrát ztratil, ale božel v době, kdy jsem okolo něj procházel, byl pevně na svém místě. Číslo pět - odškrtnuto.
Těžko říct, jestli má smysl se tu všemi probírat. Všechny chutnají naprosto stejně, všechny mi připomněly dětství, šlapání kamenů, které mělo pomoci mým beznadějně plochým nohám a skotské střiky, jimž jsme přezdívali Vězeňská očista. Nicméně jsem je prošel všechny, počínaje Mlýnským pramenem a konče Hadím. Vzal jem s povděkem, že pramen č. 14 je skrytý kdesi v podzemí, rozhodl jsem se ho nehledat a zakončil jsem to vřídelní kávou s třináctým pramenem. Nutno dodat, že ji rozhodně neošidili, těch třicet osm volume v ní bylo rozhodně znát a jenom uspíšilo to, čeho jsem se už od začátku obával. Ale co - už můj táta mi říkával, že kolonoskopie má být pouze dobrovolná...
