Bylo mi asi osm. Rodiče měli chatu v Chodově pod nádražím a celá chatařská kolonie si brala každou středu dovolenou a stáli nadržení u potoka, kde měla porcelánka skládku a týden co týden tam Tatra vyklápěla růžovou smršť poškozeného porcelánu. Co na tom, že byly hrnky naštíplé a talíře měly nepravidelný potisk? Máma je vystavala v obývacím pokoji do poličky, otočila je zdravou stranou na oči návštěvníkům a pak se mohla chlubit tou dokonalou sbírkou chodovského růžového porcelánu. Bohužel to kouzlo odvál čas a stejně jako si dřív člověk užíval každou žvýkaku z Tuzexu, i u tohohle sortimentu zapracovaly roky, obklopily nás jím (Karlovy Vary a okolí určitě) a my vlastně přestali vnímat jeho hodnotu.
Hmota zůstala hmotou, v některých případech se pořád předávají znalosti a zkušenosti, ale tím, že tohle odvětví přebírají kolegové z Hanojské vysoké pocelánské, vysoce utrpělo. Nejvíce ve světě. Jediná exkurse se koná právě do chodovské porcelánky, kterou už několik let vlastní vietnamský podnikatel. Výrobu zachoval, dokonce i některým zaměstnancům daroval milost, ale když člověk čelí několikrát denně lidem, kteří tvrdí, že byli v Chodově na exkurzi a že pouze tam je pravý porcelán a všechno ostatní padělky, má chuť vzít pod krkem prvního vietnamského směnárníka a vytřást z něj všechny bambusové výhonky.
Když to vezmene pěkně kolem dokola západočeským krajem, nedostneme se k pěkným číslům. Porcelánku v Horním Slavkově, která náš porcelán snad nejvíce proslavila, zlikvidoval Rus. Porcelánky v Březové a Klášterci nad Ohří si nejspíš pamatují jen pamětníci vyrostlí na filmech s Hugo Haasem a v Karlových Varech přežívá několik soukromých firem. Jejich sortiment bych se sice bál označit značkou nejvyšší kvality, ale drží nad vodou to, co stát s přispěním rukou přistěhovalců za někoilik let úspěšně potopil. A o Chodově už bylo napsáno tolik, že bych si připadal jako prachobyčejný kopista. Nejsnáze si ovšem získám předstsavu, když zvednu telefon a vytočím čísla několika spolužáků, kteří tam spoustu let pracovali. Pro neslušné slovo nejdou daleko.
Když si při dlouhých večerech pročítám své příspěvky (nikoli kvůli autorskému sebeukájení, nýbrž kvůli překlepům, které má obstarožní klávesnice kupí jak na běžícím pásu), říkám si, že zním jak starý pesimista. Nebo realista. Nebo možná potížista a ufňukánek. A napadá mě, že bych možná měl začít psát o něčem, co mám opravdu rád. A hned nato si dám facku. Protože já to tu rád mám. Zuřím, když vidím rozdíly mezi Karlovy Vary osmdesátých let a nyní, jenže ty rozdíly jsou všude. Já je vidím v porcelánu, někde je vidí v botách nebo sirkách. Nebudu si stěžovat na dobu a na místo, kde jsem vyrostl a kde jsem se v holinkách ponocích prohrabával růžovými střepy. To spíš na lidi, kteří mne nutí na ty doby vzpomínat.
