Miluju tě jak svý boty

Pokud se v něčem liší mužský a ženský pohled na svět není to emancipace, ani genderová nevyváženost, natož povinné kvóty, které  nikdo nedodržuje. Mužský a ženský princip se historicky střetává ve zcela zásadní položce: BOTY.

Muž – což mám empiricky ověřeno u všech svých manželů -  hájí názor, že člověk potřebuje pouze tolik bot, kolik má nohou, maximálně s přihlédnutím k ročnímu období. Proto mu stačí jedny boty na léto, jedny na zimu a jedny na sport. A pokud člověk  jezdí vozem – například můj muž se pohybuje takřka výhradně vozem a kam nejde dojet vozem, tam jednoduše nejezdí - boty se neochodí a jejich trvanlivost se tím značně prodlouží. Díky tomu lze kupovat boty méně často, neboť nakupování bot je pro člověka, který nakupování nesnáší v principu, vrcholem nepříjemností. Existuje jen jeden spolehlivější způsob, jak si zadělat na rozvod, a tím je tapetování! Pro tento případ - kdyby nás to snad napadlo - pardon, mě kdyby to napadlo, protože mého muže by taková zhůvěřilost nenapadla ani náhodou  - existuje internet, na němž lze najít hodné lidi, kteří za úplatu  tuto nepříjemnost odbydou za vás. Tedy to tapetování.  Zbývá nákup bot.

Nákup jeho bot u nás vždy končí hádkou. Začne to typicky mužským argumentem, že většina bot je nesmyslně předražená (jako ostatně veškeré zboží na trhu) a to on nemíní podporovat! Boty se mu bohužel nemohou zčistajasna - rozuměj: po té, co je já koupím  - zjevit ve skříni, tak jako se to děje ponožkám, slipům či košilím. Nákup bot vyžaduje osobní přítomnost. Pozor - nezaměňovat s osobní aktivitou.  Nákup bot - pokud k němu po několikerém zrušení termínu vůbec dojde - je pro mého muže zcela ve znamení pasivní rezistence. Prvním pokusem při nákupu bot bývá snaha vyhnout se jejich vyzkoušení. Je proto třeba včas konstatovat, že téměř všechny boty, které příslušný obchod nabízí, jsou hnusné. Podaří-li se vzácně najít boty, které možná nejsou hnusné,  jsou strašně drahé. Finanční limity pak splňují snad jen papírové boty do rakve! Podaří-li se nám v další nikam nevedoucí diskusi se nakonec dostat k fázi zkoušení, obvykle se nenajde odpovídající číslo. A pokud je k nevoli mého muže správné číslo na skladě, je téměř jisté, že navzdory tomu budou boty tlačit, zařezávat se na nevhodných místech nebo opět budou jen hnusné. V kruhu tak dobloudíme na začátek celého procesu, neboť základní premisou je to, že můj - ale vlastně jakýkoliv libovolný -  muž si žádné boty koupit nechce!  Argument, že je dobré obuv čas od času vystřídat, nepovažuje za relevantní. On totiž potřebuje pouze jedny boty na léto, jedny na zimu... dál už to znáte.

Na rozdíl od mého - a vlastně téměř jakéhokoliv libovolného -  muže já nakupování bot miluji. Po krátkodobém průzkumu v řadách mých kamarádek, mohu myslím tuto tezi zobecnit: Ve většině případů, my ženy nakupování bot milujeme. Můžete zanevřít na chlapy, na city, na lásku obecně. To se ovšem netýká bot! Boty kupuji zcela spontánně, utrácím za ně zbytečně moc peněz a jejich počet v mém botníku několikanásobně převyšuje počet nohou. Pro nákup bot se vždy najde dobrý důvod. Pokud ne, kupují se pro radost.

Není nic krásnějšího, než vyndat nové boty z krabice a lehce do nich vsunout nohu a jen se na ně dívat. Jak padnou, jak sluší. Je to vrcholný pocit ženskosti.

Jako snad každá žena, i já jsem po vzoru Carrie Bradshawové měla  opakující se sen. Jdu do butiku a prostě si koupím boty od některého z těch superševců. Pravé a originální, žádný fejk! Takové, jaké šije Jimmy Choo. Ten úžasný Jimmy Choo, který tvrdí, že každá žena má mít nejméně pětadvacet párů bot.

Můj sen se mi vracel a vždycky končil stejně. Stála jsem před butikem a nakonec konstatovala, že ještě není ten správný čas investovat do bot částku rovnající se ceně malého ojetého vozu.  Značně ojetého – uvádím na svou omluvu.  A pak jsem se jednoho deštivého dne dostala Mekky všech nákupů – na londýnskou Oxford Street. Stála jsem před butikem a zírala na lodičky od Manola Blahnika. Ve slevě. Na neslušně vysokém, štíhlém podpatku, takové, do nichž se nosí výhradně punčochy s krajkovým lemem. Lodičky, v nichž je zakázáno chodit po dlažbě či po chodníku. Mé srdce jako by proklál šíp toho nesmírně vysokého kramflíčku. Navzdory slevě stály pořád dost nehoráznou sumu.

Ale  vedle mě stál muž, který rozuměl mým pošahaným snům. Rozuměl radosti  z toho, že si je splníte nebo vám je někdo splní. Spousta dalších a mnohem banálnějších věcí mu unikala, ale dokázal dělat blbosti s nesmírnou vášní. Kupovat věci, které nepotřebujeme, prostě jenom proto, že po nich toužíme. A já jsem dostala nejdražší boty svého života. Muž časem z mého života odešel, ale boty zůstaly. Občas si je obuju a jen tak se v nich projdu. Doma, ne po chodníku. Abych nezapomněla, že život nakonec nemusí být jen rozumný.