Michael Kocáb kdysi, v době zahnívající totality, porýpl veřejně větou, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží.
Byl to takový špílec tiše reptající společnosti, která si žila svůj klidný průměr. Od té doby se naštěstí dost věcí změnilo, ale potřeba utápět se v kafrání jaksi přetrvává. Zvykli jsme si na nový klidný průměr, a když nám někdo plácne do vody, stěžujeme si, že nám stříká do očí.
A hlavně se divíme, jak je to možné.
Polovina národa nejde k volbám, a pak se všichni strašně diví, jak volby dopadly. A proč s tím nikdo nic nedělá? A co by s tím asi tak měl kdo a jak udělat? Jasně, ani já nemám prezidenta, kterého jsem chtěla, mám vládu, kterou jsem nevolila. Těch druhých bylo prostě víc.
Stejně tak je to se Stradance. Proč pořád proboha postupuje ten Pavlásek? - hřímá národ ve spravedlivém hněvu. No prostě proto, že lidí, kteří mu pošlou esemesku, je víc než těch, kteří je poslali Marešovi. A nejvíc se rozčilují ti, kterým nestojí za námahu vyťukat na klávesnici pár písmen a investovat pár korun do hlasovací zprávy. Je to jako s volbami - nehlasuješ, tak se nediv. A výmluvu, že dopředu vím, že nic nezměním, tak je zbytečné se vůbec snažit, prostě neberu.
Rozdíl je jenom v tom, že případné vítězství Lukáše Pavláska ve Stardance není zase tak fatální průšvih. To, že taneční soutěž vyhraje někdo, kdo neumí tančit, se dá přežít. Ve srovnání s následky jakýchkoliv voleb, které tvarují přítomnost a budoucnost. Tady jde o život. O život nás všech!
P.S. Pavlásek na hrad!
