Setkání s Cesarem. Chvíli nejsem sama!

O tom, jak jsem se potkala s Cesarem! Po dvou týdnech očekávání. A o tom, že vůbec nezklamal a navíc mě zavezl na místo, kde jsem nakonec nečekaně strávila dva týdny.

Po srdceryvném loučení ve vesnici Mariscal, které chudáka Diega poznamenalo na dlouhou dobu dopředu, jsem se vydala do Pozo Colorado. Měl to být významný den. Měla jsem se tam potkal s Cesarem, klukem z Mexika, který taky jezdí po Jižní Americe na motorce. Já vím, že už jsem ho zmínila třikrát. Ale já jsem se něj opravdu těšila. Stává se mi jen velice zřídkakdy, že bych mohla s někým chvíli sdílet cestu. Byli jsme v kontaktu už asi dva týdny, přes chat vypadal velice sympaticky a tak jsem se těšila, že budu mít někoho, s kým budu moct chvíli jet. Občas bych se za nějaký doprovod nezlobila. 

Těšila jsem se tolik, že jsem nevěnovala pozornost vůbec ničemu jinému. Cesta se odbyla bez větších překvapení. Oblast Chaco, která zabírá asi polovinu Paraguaye není z motorky úplně moc zajímavá. Je to úplná planina se stromy. Moc se toho během těch 200 kilometrů nezmění. Má to taky cosi do sebe, když si člověk uvědomí tu ohromnou rozlohu a to že se jako malá tečka řítí nějakým směrem v rámci téhle bezbřehé pláně. Ale není to moc fotogenické a vlastně se toho během té vzdálenosti moc nestane. 

Dojela jsem do Pozo Colorodo a začala jsem na benzínce čekat na Cesara. Až v tuhle chvíli, v pět odpoledne jsem vyndala oběd. Tak jsem se těšila, že jsem se zapomněla najíst. V tu chvíli už tam byli kluci z benzínky a řekli mi, že tam přeci nebudu jíst takhle sama a že mám jít za nima, mají tam židle a můžu se tam najíst mnohem pohodlněji. Souhlasila jsem.

Hned si se mnou začali povídat, podělili se se mnou o terere a darovali mi guampu. Jednu z těch netradičnějších. Z rohu. Je krásná. Je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí. A pak si jeden z nich všimnul, že mi z motorky ukapává olej a to tempem, které vůbec není zdravé. S olejem jsem měla problém už když jsem vyjížděla ze Santa Cruz, ale myslela jsem si, že jsme to s Jairem spravili. Nespravili.

A jelikož kluk z benzínky byl bývalý mechanik, tak se nabídl, že mi pomůže to vyspravit, abych mohla dojet alespoň do Concepción následující den. Našli jsme nějakou nádobu, vyprázdnili olej a tam mi sdělil špatnou zprávu, pravděpodobně se během předchozích výměn strhl závit. Obalil mi ten utěsňující šroub jakousi páskou. Nalili jsme olej zpět a já jen doufala, že vydrží přes noc a následujících 150 kilometrů. Už dávno mi řekli, že olej je skoro jako duše té motorky a že pokud si nebudu dávat pozor na olej, tak mi motorka může někde umřít.

A v tu chvíli už tam byl Cesar. Vysoký vysmátý Mexičan. Kluk, který se během každé věty třikrát srdečně rozesměje. I na živo působil tak jako přes chat. Měla jsem radost. Vyrazili jsme pro pivo a začali jsme si povídat o všem, co jsme si během předchozích dvou týdnů neřekli. Přesně to, co mi normálně chybí. Byla jsem spokojená. Občas to mezi lidmi takhle pěkně klikne. Uvařili jsme večeři, postavili stany a vypili dalších pár piv.

Cesar je doktor. Vystudoval a pracoval, jak ve veřejné, tak v soukromé nemocnici. A našetřil si dost peněz, aby v Evropě mohl vystudovat specializaci na kardiologa. Pak když se podíval na ty peníze, tak si řekl, že by mu mohly sloužit buď na studia anebo na to, aby si splnil svůj sen a poznal Jižní Ameriku. Sledujíce logiku, která mi není úplně cizí, dospěl k tomu, že peníze si znovu dokáže vydělat a když si specializaci udělá o rok či dva později, tak se nic nestane. Ale šanci podniknout podobnou cestu už možná znovu mít nebude. Navíc čím starší, tím více se zdá, že lidé hledají pohodlí. 

Naše příběhy byly v mnohém podobné. Mimo jiné v tom, že původně jsme plánovali celou cestu jenom na pár měsíců. Cesar si myslel, že to bude tak na půl roku. Já jsem si představovala tři měsíce. On cestuje už více než rok a půl a já téměř deset měsíců. Měli jsme si toho tolik co říct, že když jsme šli spát tak byly asi 3 ráno.

Následující den byla motorka v pořádku. Teda nebyla v pořádku, ale nevytekla ani kapka oleje. Ulevilo se mi. A vyrazili jsme na cestu, která byla snad jediný ošklivý úsek tady v Paraguayi. Ale taky to nebylo tak strašné, abych měla moc strach. Občas rozbitý asfalt. A přede mnou jiná motorka, kterou jsem se snažila stíhat. Měla jsem radost. Normálně když jedu sama, tak jedu na pohodu pomalu. Ale když někoho sleduji, tak se snažím držet krok a za prvé mě to baví a za druhé mě to nutí k tomu, abych se snažila se překonávat a zlepšovat. Je hodně znát, že jezdím sama a chybí mi nějaká výzva, která by mě pošťouchla k tomu, abych se zlepšila. Dostala jsem se do své 'comfort zone' a vždycky mám radost, když se překonám.

Dojeli jsme do Concepción. To jsem ještě netušila, že tam zůstanu mnohem déle než jsem předpokládala. Cesar zařídil, že nás tam přijme jeden motoklub, který se jmenuje 32-A. Přijeli nás přivítat hned čtyři muži. Po krátkém povídání nás odvezli do domu, který je sídlem jejich kluku a kde ubytovávají cestovatele a pořádají své schůzky. Už tam byl mladý Kolumbijský pár, který se už na své motorce vrací z jihu Argentiny zpět do Kolumbie. 

Nějak naše setkání uvolnilo spoustu radostné energie, která se jenom umocňovala s každým, kdo přišel. Najednou nás tam bylo asi patnáct, pili jsme víno s kolou a na uhlí jsme vařili rybí polévku. Některé párty jsou opravdu podařené. A tohle byla jedna z nich. A pomalu jsem začala poznávat ty, kteří mě hostili následující dva týdny.