Dva týdny v Concepción

O tom, že jsem v Concepción objevila spoustu zajímavých lidí a nakonec jsem s nimi strávila celé dva týdny. A ani po téhle době se mi vlastně nechtělo moc odjíždět.

V Concepcion jsem nakonec strávila o trochu více než dva týdny. Začali jsme velikou párty, kde jsme všichni pili víno s kolou, jako kdyby nám bylo patnáct. Asi do čtyř do rána. Když většina už odešla spát, jeden z přítomných se mě pokusil políbit. Bylo to vtipné. Už dlouho se mi něco podobného nestalo. Vypadal v tu chvíli přesně jako kdyby mu bylo patnáct. Některé věci se asi nikdy nemění anebo pití pro patnáctileté vzbuzuje chování jako kdyby člověku bylo tolik. Usmála jsem se a poslala jsem ho domů. Chudák už téměř nezvládal ani chodit. Nakonec jsme se docela spřátelili, když jsme se dohodli, že žádné další pokusy se nebudou opakovat.

Následující den pro nás motoklub 32-A naplánoval návštěvu servisu. Potřebovala jsem vyřešit dva problémy. Utíkající olej a podivné chování motorky při startování. Bohužel jsem nedostala dobrou zprávu. Závit od šroubu, který uzavírá nádrž oleje byl stržený a bylo potřeba vytvořit nový. Z mého pohledu poměrně veliký zásah do mé motorky, ale pokud to znamená, že přestanu ztrácet olej, tak jsem byla pro. Co se startování týče, tak vyřešili, že to je tím, že jakýsi řetěz v motoru (který jsem ani netušila, že existuje) není správně napnutý a ta věc, co to má zařídit, tak že nefunguje. No, asi z mého popisu tušíte, že jsem pořád poměrně ztracená. Nicméně to dopadlo tak, že jsem tam motorku musela nechat a během dvou dnů pro mě všechno zařídili. A nevzali si ode mě víc než snídani, kterou jsem jim v den vyzvednutí přinesla. 

Mezitím pro nás vymysleli, že bychom mohli jet stanovat do blízké rezervace s krystalově čistým potokem. Ukázalo se, že to byl jediný víkend, kdy bylo pěkné počasí a naštěstí jsme toho využili. Jeli dva kolumbijští cestovatelé, kteří byli v Concepción už když jsem přijela. A čtyři členové motoklubu, který nás hostil. Mě na své motorce odvezl Oscar, abych se taky mohla účastnit.

Dojeli jsme na místo. Postavili jsme stany. Nashromáždili dostatek dříví na týden nepřetržitého ohně. A sešli jsme se u stolu, když Oscar s klukovským úsměvem a obrovskou radostí v hlase prohlásil "A teď to nejdůležitější!" A vytáhl láhev whisky. Seděli jsme a pili jsme dokud jsem nezačala nepřetržitě vyprávět všechny své historky, což je vždycky špatné znamení :-D 

Následující den jsme strávili v potoce a pili jsme pivo. Bylo to jako kdybych byla doma. Už dlouho jsem se na své cestě necítila tolik doma, jako tady.

Následující den Kolumbijci odjeli a já jsme zůstala v domě motoklubu sama. Vrátili mi opravenou motorku a já se stejně rozhodla, že nějakou dobu zůstanu. Našla jsem knihovnu, kde měli internet, abych mohla psát, a pokusit se dokončit jeden projekt, do kterého jsem se odvážně pustila. Nakonec se můj pobyt protáhl na dva týdny.

Občas jsem psala v knihovně a občas jsem psala doma. Podle toho s jakou náladou jsem se probudila. Každé ráno mi někdo z motoklubu napsal, jak se mám. A jak pokračuji v předsevzatých úkolech. Když jsem byla v knihovně, tak si mě tam vyzvedával Oscar a bral mě na oběd. Když jsem byla doma, tak za mnou vždycky někdo přijel a oběd mi přivezl. Nikdy mě nenechali zaplatit. A tak jsem se naoplátku já snažila vařit pro ně. Tyhle pokusy jsem nakonec vzdala a to ne proto, že by mi to nevycházelo. Jídlo zpravidla dopadlo dobře, jenomže jsem vařila bez masa. Což je v Paraguayi devátý smrtelný hřích. Brzy jsem s tím přestala a nechala je ať jídlo tedy zařizují oni.

Odpoledne jsem se pak vrátila zpátky k psaní až do šesti, do sedmi do večera kdy zpravidla vždycky někdo přišel, abych nebyla sama. Myslím, že jsem za ty dva týdny jsem strávila sama asi jeden večer. Možná dva. Víc určitě ne. 

Několikrát jsme viděli fotbalový zápas z Americké ligy, kde se bohužel Paraguayským týmům vůbec nedařilo, ale i tak jsme si to užili. Párkrát jsme hráli karty anebo pingpong. Seznámila jsem se s dětmi mnohých členů motoklubu a mnoho večerů jsem strávila kreslením, což jsem od sebe upřímně řečeno nikdy nečekala. 

Dva týdny utekly se všemi těmito lidmi aniž jsem si toho všimla. Jedinou nápovědou mi bylo, že se vždycky někdo ve snaze být vtipný zeptal, kde to jsem, kam jsem pokročila anebo zda jsem pořád ještě nevytáhla paty z Concepción. Po nějaké době už mi to začalo být podezřelé. A když jsem si uvědomila, že už tam jsem opravdu dlouho, tak jsem odjezd stanovila na pondělí 5. 8. A o tom zase až zítra.