Dobrodružství na motorce - část třetí, aneb jaká byla Bolívie

Po dlouhé dlouhé odmlce přichází nejprve snad doplnění všeho, co jsem zažila v Bolívii, a hlavně konečně jsem se posunula dál a zrovna jsem v Paraguayi. Ale všechno pěkně po pořádku.

Rozloučila jsem se s Vámi ze Santa Cruz, kam jsem dojela po velikém kolečku po celé Bolívii a původně to měla být moje poslední zastávka. Nicméně se mi v Bolívii moc líbilo a vlastně jsem neměla nikam na spěch a tak jsem se rozhodla, ze věnuji jeden týden tomu, že se pokusím si najít práci. Když to vyjde, zůstanu. Když to nevyjde, tak pojedu dál. Vyšlo to. Díky známostem jsem byla představena donu Severinu (zní to trochu jako z telenovely, což se nakonec potvrdilo). Don Severino se na mě podíval pochybovačně, zeptal se co umím a když jsem řekla, že učím angličtinu, hned mi dal práci u sebe v podniku, abych učila jeho, jeho syny a ostatní zaměstnance. A tak jsem najednou měla vlastní kancelář a téměř práci snů. Soukromé hodiny. Placené i v případě, že se studenti nedostaví. Placené velmi málo i na místní poměry, ale zase jsem měla ubytování zadarmo a většinou mi přinesli i něco k jídlu a tak jsem si nemohla na nic stěžovat.

Santa Cruz je veliké jasně jihoamerické město. To znamená, že není moc pěkné. Ta část, která by mohla být hezká, kdyby se udržovala, je z doby kolonie, aneb Španělé dokázali postavit něco pěkného a od té doby to šlo jenom z kopce. A stejně jako jsem na to byla zvyklá z Kolumbie, navzdory tomu, že ve městě pravidelně prší, tak tu neexistuje žádná kanalizace, která by odváděla vodu a tak občas musíte projít louží, která Vám sahá až po kolena. Když se dostanete do míst tržiště tak tahle stojatá voda je samozřejmě plná odpadků, zbytků zeleniny, ovoce a masa a nechci vědět čeho ještě. Když pár hodin poté vyjde sluníčko a začne hřát tak si to umíte představit. Navíc v některých místech ta voda prostě nemá kam odtéct a ani se nezvládne vypařit. Není to příjemné. 

Znovu jsem si tak uvědomila, jak je jednoduché cestovat a vidět věci jenom z motorky, a jak se všechno změní ve chvíli, kdy se člověk na tom místě na chvíli usadí a začne do práce chodit pěšky. Je to jako kdyby to byl najednou úplně jiný svět. S Kolumbií se mi stalo úplně to samé. 

Taky jsem si připomněla, jak jsou lidé mnohem důležitější než místa. Alespoň pro mě tedy. Hned první víkend mě představili Rose. Nejveselejší osobě, co jsem snad kdy poznala. Nevydrží ani tři vteřiny, aniž by se smála. V její přítomnosti se všechno vždycky rozezvoní. Je učitelka, což mi přijde úžasné a zvláštní zároveň. Z málokoho tolik let učení nevymlátí poslední zasmání. Rosa musí být určitě správně na svém místě. 

Rosa byla z těch, kdo na mě nejvíce zapůsobili. Zároveň to ale nebyla pouze ta veselost, se kterou čelila dennodenním nástrahám. Předtím než jsem přijela, tak Rosa nikdy nešla sama na pivo a vlastně ani nevypila více než dvě skleničky, protože jako žena se nemůže nechat vidět s alkoholem. Poprvé se mi stalo, že by mě někdo tolik obdivoval za to, že mi je jedno, co si o mě lidé myslí. Jednou když jsem na Rosu čekala, tak jsem si sedla do baru a objednala si. Rosa přišla a nemohla ze mě spustit oči. Ona by to neudělala, kdyby jí náhodou někdo viděl samotnou s pivem, tak by o ní rozšířil drby, ze kterých by se jen těžko vymotávala. Vždycky znovu a znovu si uvědomuji jaké jsem měla ohromné štěstí, že jsem se narodila tam, kde jsem se narodila. 

V práci během mých hodin jsem potkala obvyklou směsici studentů. Některé věci se příliš nemění a to ať jste v jakékoli zemi. Někteří studenti se vždy připravovali a byl u nich vidět skvělý posun. A někteří by prostě chtěli, aby jim ten jazyk sám naskákal do hlavy, aniž by museli vynaložit sebemenší mentální námahu. Jedním z takovýchto studentů byl překvapivě i don Severino :-D takže zhruba od poloviny mého pobytu přestal do hodin chodit s takovou či onakou výmluvou. Což pro mě byla úleva. Nikdy mě nebavili studenti, které nebaví moc nad věcmi přemýšlet. Jednou jsem mu dala úkol - nevěděl, jak ho rozluštit, protože si nepamatoval mé instrukce a rozhodl se nepřeložit si instrukce napsané nahoře u daného cvičení. Když otočil ten papír, tak zjistil, že na druhé straně má řešení. A tak se rozhodl, že přeci se nebude snažit rozlousknout něco, co už své řešení má. Asi měl pravdu :-D Nemusím dodávat, že se během celé doby nenaučil nic nového. Byla jsem ráda, když se rozhodl, že se raději bude věnovat jiným činnostem než učení.

Na druhé straně, ale mezi mými studenty byla i Katherine. Když mě v kanceláři představili, tak ona první se postavila proti tomu dostávat domácí úkoly, protože má malého syna a velmi málo volného času. Řekla jsem jí, že mi bude stačit, když do hodin bude chodit připravená a občas si něco přečte. Po prvních pár hodinách už jí jenom jeden úkol připadal málo. Zadala jsem jí vždy, aby se podívala na nějaké video a ona se mě pak vždy zeptala, co ještě dalšího pro ní mám připraveno. Odpověděla jsem, že nějakou gramatiku. Na to mi řekla jasně tak sem s tím. Ukázala jsem jí to, vysvětlila. A řekla mi, tak jo a co dalšího ještě máš? Slovní zásobu. Vždycky odpověděla Ok, tak mi to dej taky a odcházela s úkoly, které by ostatním vystačily na pár měsíců a vždy je přinesla pečlivě vypracované.
Z hodin s ní jsem odcházela vždycky s radostí.

A tak jsem znovu dospěla k tomu, že moje práce je vlastně všude skoro stejná. Práce se studenty, kteří vědí co dělají a proč to dělají a navíc to dělají s láskou Vám vždycky rozzáří den. A studenti, kteří čekají, že se stane nějaký zázrak a věci se naučí i bez přemýšlení jsou pain in the ass. 

A takhle jsem strávila krásných dva a půl měsíce. Staly se nakonec jenom tři nepříjemné věci, kvůli kterým mi pobyt trochu zahořkl. Ukázalo se, že někteří muži, když se připijí, tak nejsou gentlemani. Což je otrava. Je to opravdu nepříjemné. Kazí jim to pověst. Kazí to vzájemnou důvěru. Kazí to důvěrou v lidstvo. Lidé, kteří se neumí chovat, když pijí, by neměli pít. 

Nicméně se tím dostávám k otázce, kterou mi neustále kladou ze všech stran. Jestli se nebojím jezdit takhle po světě na motorce. A opravdu moje odpověď je vždycky znovu Ne. Nebojím se. Nikdy se mi nestalo nic špatného během mých cest. Mnohokrát jsem potřebovala pomoct a vždycky se okamžitě objevil někdo, kdo mi pomohl. Cestovat není nebezpečně. Známí, kteří pijí alkohol jsou. Neznámí muži občas říkají oplzlé věci, ale neodváží se ničeho víc. Jsou to známí, kteří posilněni alkoholem mají pocit, že se k Vám můžou chovat, jak chtějí. A je úplně jedno, kde člověk je. Stalo se mi to v Čechách, stejně tak jako v Bolívii. Takže, ne, cestování na motorce je to poslední čeho bych se bála. Na motorce jsem paradoxně mnohem víc v bezpečí než někde na diskotéce.

Druhá nepříjemná věc byla, když jsem asi v polovině svého pobytu musela vyjet na hranice s Brazílií, tak jsem v domě, kde jsem bydlela, nechala polovinu své výplaty a jednu stodolarovou bankovku. Dohromady to bylo asi 200 USD. V tom domě bydlela manželka dona Severina, doktorka, její 15 syn a její sestra tam přicházela uklízet. Tři lidé. Cítila jsem se bezpečně. Ani mě nenapadlo, abych svoje peníze někde přehnaně schovávala. Spíš jsem je s sebou nechtěla brát, abych je neztratila. Když jsem se vrátila, tak peníze zmizely. A doktorčina sestra se mi od té doby nikdy nepodívala do očí, protože jsem ztrátu samozřejmě hned všem nahlásila. Jako kdyby byla malé děcko, které přišli na něco, co neměla dělat. Ach jo. 

Musím přiznat, že ty peníze jako takové mě ani tolik nemrzí. Nemám v povaze se pro takovéhle věci moc trápit. Pro mě je 200 dolarů vydělatelný obnos a upřímně řečeno, pokud jediná práce, kterou dokážete sehnat je uklízet pro Vaší sestru, tak asi těch 200 dolarů potřebujete víc než já. Ale musím říct, že mi přijde tak nějak lidsky smutné, že ty peníze vezmete a pak se chováte jako malé dítě, které ví, že něco provedlo ale které neumí ani pořádně lhát. Té paní bude k padesáti. To je prostě tak divně vtipné a smutné. 

Pak už přišel poslední týden. Don Severino se mě zeptal, kdy chci, aby mi vyplatil mou výplatu a v jaké měně. Odpověděla jsem, že ve čtvrtek a že bych výplatu chtěla v dolarech. Ve čtvrtek nepřijel. V pátek taky nepřijel. Zdržela jsem se tedy do soboty. V sobotu ráno se objevil. Přivezl jenom část peněz, na kterých jsme se domluvili a ještě k tomu v bolivianos. Začal mi vysvětlovat, jak je to pro mě výrazně lepší, protože takhle nebude muset měnit z bolivianos do dolarů a já pak z dolarů do jiné měny, takže na tom budu mnohem lépe. Rozhodla jsem se nehádat, vzít peníze a jet.

Samozřejmě bolivianos jsou naprosto nesmyslná měna, která je Vám mimo Bolívii úplně k ničemu, ani na hranicích mi jí nevyměnili. S českými korunami bych byla asi tak stejně úspěšná. A tak jsem u sebe přes měsíc měla spoustu peněz v měně, která mi byla úplně k ničemu. Až když jsem přejela celý Paraguay a dojela do hlavního města, tak jsem našla jakousi pokoutnou směnárnu, kde mi peníze vyměnili. Když mě don Severino viděl, že nejsem spokojená ani s tím, že nezaplatil vše co měl a že se mi nelíbí ani to, že nedodržel slovo ohledně slíbené měny, tak mi hned překotně začal slibovat, jak všechen zbytek určitě pošle. Update dva měsíce poté - stále nic neposlal :-D 

Ani jedna z těch věcí mě nijak netrápí. Potkala jsem spoustu skvělých lidí a neměnila bych. Nicméně se potvrdily dvě věci, o kterých jsem čím dál tím více přesvědčena. Za prvé, nejsou to cizí lidé, kteří Vám způsobí nejvíc škody. Úplně úplně cizí lidé se mi vždy snažili jenom pomoct. Je to ta šedá zóna, kde lidé nejsou ani cizí, ale ještě ani blízcí. Nebojím se cizích. Nebojím se kamarádů. Ale ten přechod je vždycky podezřelý. A bylo to tak pro mě vždycky. Ať už v Čechách anebo v Bolívii. 

A další věc je, že když chcete jenom dobré zážitky, je potřeba být přelétavý. Přijet užít si místo, seznámit se s lidmi a odjet než si stihnete všimnou toho, co není úplně v pořádku. Ale ani přelétavost není zdarma, zaplatíte za ní povrchností. Všechno má svou cenu a nikdy nic není zadarmo.

A konec dobrý, všechno dobré. Vždycky záleží především na tom, jak zážitky končí. A tak i já tenhle příspěvek zakončím povídáním o Jairovi. 

Jair byl jedním z mých studentů. Na hodiny se připravoval, ale stejně jsem měla pocit, že to bylo spíš z povinnosti. Nějak jsem zrovna u něj měla pocit, že jsme se tak nějak zvláštně míjejí, aniž bychom se doopravdy viděli.

Ale pak přišel poslední týden. Bylo potřeba postarat se o motorku, vyměnit olej, pořídit nové zrcátko, napnout a naolejovat řetěz a další podobné drobnosti. Každý den po práci mě Jair vzal a jednu věc po druhé se mnou zařizoval. Ten kluk, který jsem si myslela, že chodí do hodin jenom z povinnosti, byl ten, kdo mi se vším pomohl. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Bylo to od něj tak hezké a tak nečekané. A jelikož jsme nenašli olej do mé motorky, tak mi daroval svůj, protože jeho motorka byla zrovna rozbitá a tak mu stejně v tu chvíli nebyl k ničemu. 

V sobotu, poslední ráno v Santa Cruz, přijel, pomohl mi nandat všechna zavazadla na motorku a ještě začal hledat, kde jsme nechali láhev se zbytkem oleje, co kdybych ho náhodou potřebovala. Našel, přivázal mi ho navrch všech zavazadel a jel mě vyprovodit z města ven, abych se neztratila. 

Když jsem ten večer dojela do mé cílové stanice v Camiri a začala jsem rozvazovat všechno, tak jsem si všimla, že ta láhev oleje nebyla ten zbytek, ale že mi dal na cestu láhev novou. Takže mám dostatek nejen pro případ potíží, ale vlastně na vyměnění oleje při příštích 2000 kilometrech. Přišlo mi krásné, jak se o mě postaral. 

Nakonec si dodnes píšeme. Anglicky. Každý den se mě na něco ptá a snaží se co může, opravdu se v angličtině zlepšit. Neskončil s učením, když jsem odjela, ale vzal to jako začátek.Jednou bude mnohem lepší než já. A není nic, co by učitelku mohlo potěšit víc. 

Když se nad tím vším zamyslím, tak jsem získala mnohem víc než co jsem ztratila. Rozhodně to z mé strany byl dobrý obchod. Konec dobrý, všechno dobré. 

A následuje Paraguay :-) ale to až příště.