Přejezd do Paraguaye

Jak jsem konečně nechala Bolívii za zády a překročila jsem do Paraguaye, o kterém mi všichni říkali, že tam nic není. 

Během odjezdu z Bolívie se nestalo nic převratného. První den jsem dojela do Camiri, zjistila jsem, že mi Jair jako překvapení přibalil lahev oleje, přespala jsem a následující den jsem vyrazila na hraniční přechod Villazón, který pro mě Google.maps vybralo. Ne vždycky je rozumné jezdit podle google.maps. Není to poprvé, co mě poslali někam, kde jsem neměla, co dělat. 

Když se cesta změnila v písek, začala jsem mít podezření. A strach. Písek není můj kamarád. Zvlášť když jsem na motorce. Ještě jsem chvíli pokračovala a pak okolo projelo auto, které se mi povedlo zastavit. Pět mužů v autě, kteří mi rychle vysvětlili, že v následující oblasti najdu tak akorát obchodníky s drogami a že pokud tam dojedu, tak se rozhodně nevrátím zpět ve stejném stavu, v jakém jsem tam dojela. Znělo to důrazně. Neváhala jsem a otočila jsem. Jenom jsem musela znovu projet pískem.

Úplně to nedopadlo. Během chvíle jsem byla na zemi. Nic se mi nestalo. Vysoukala jsem se ven bez pohmožděniny. Ale nejen, že je pro mě náročné motorku zvednout na normálním podloží, na písku máte pocit, že se motorka zvednutí aktivně vzpírá. Pokusila jsem se jí zvednout tak, jak se ukazuje ve všech instruktážních videích. A něco se mi pohnulo v zádech tak, jak by nemělo. Nechala jsem všech pokusů a řekla si, že kdyby nějací překupníci chtěli teďka jet domů a pomohli mi motorku zvednout, tak bych se nezlobila. Nejeli. Ale byla jsem pořád vlastně na okraji vesnice a doběhla jsem do prvního domu. Pán mi pomohl a už jsem byla zase na cestě.

Záda mě nebolela nijak závažně, jenom bylo znát, že něco není v pořádku. Přišlo mi hloupé, že při pádu jsme si nezpůsobila žádné zranění, ale při snaze zvednout se ano. Od té doby každé zakašlání a nečekaný skok na motorce, mi můj pád připomněl. A to až do doby než jsem o dva měsíce později šla na rande s fyzioterapeutem. Ten kluk nakonec nebude moje životní láska, ale spravil mi záda. A to je asi výrazně lepší možnost.

Než jsem dojela k následujícímu městu, tak mě stavěli policajti. A já se policajtů nebojím. Zastavila jsem. Sundala jsem si helmu a hned na nich bylo vidět překvapení. Ono se na mě totiž v mém celém převleku moc nepozná, že jsem holka. Usmála jsem se na ně, zeptala jsem se, jak se mají (to je tu běžné) a zeptala jsem se, co by po mě chtěli. Požádali o dokument. Tak jsem jim podala pas. Hned se podivili nad mým příjmením, tak jsem jim řekla, jak se vyslovuje, odkud jsem, odkud přijíždím. No a než jsem se nadála, tak jsme se bavili o mé cestě. A pak místo, aby chtěli mé ostatní dokumenty, tak po mě chtěli můj facebook. Ráda jsem vyhověla. Byla to výrazně lepší varianta než kdyby po mě byli chtěli nějaký úplatek. Popřáli mi pěknou cestu a jela jsem dál. 

Jenomže k následujícímu hraničnímu přejezdu už jsem dojet ten den nezvládla. Přespala jsem ve Villamontes. Dala jsem si večer pivo a pokračovala jsem následující den. V Bolívii mi zbývalo už jen málo. Bohužel z tohohle mála asi 20 kilometrů bylo po štěrku. Se štěrkem se kamarádím jenom o trochu více než s pískem. Ale tentokrát to byla opravdu jediná cesta, která mi zbývala, abych se dostala do Paraguaye. První auto, co mě míjelo, mi řeklo, že to je jenom 5 kilometrů. Řekla jsem si, že 5 kilometrů přežiji cokoli. Další auto mi řeklo, že to je 7 kilometrů. Nakonec to bylo 20. Ale dojela jsem. A to bylo z Bolívie to poslední, co jsem viděla. 

Na přechodu všechno dopadlo dobře a už jsem byla v Paraguayi. Tenhle přechod jsou jenom úřední budky, takže mi bylo hned jasné, že tady bolívijské peníze nevyměním. Ale hned ze začátku jsem se setkala s tím, co tolik odlišuje Paraguayce od všech ostatních. 

Paraguayci jsou totiž naprosto neuvěřitelní. Jako kdyby byli z jiné planety. Tolik laskavosti soustředěné na jednom místě jsem ještě nikde neviděla. A že se mi Bolívie líbila, tak Paraguay to dokázal překonat. Navzdory tomu, že mi všichni tvrdili, že v Paraguayi není nic k vidění a že to je jenom ztráta času, tak to není pravda. Nevěřte nikomu, kdo se Vám něco podobného pokusí namluvit. Tak otevření lidé s tak velikým srdcem nejsou k vidění jen tak někde. Je to jako kdyby být laskavý byla součást národní identity. 

Na přechodu byli všichni ohromně vstřícní. Paní na pasové kontrole mi pořád dokola opakovala, jak jsem ohromně statečná. A když jsem vyšla ven, abych počkala na pána z celnice, tak si se mnou začal povídat voják, který tam hlídal. Vysvětlila jsem mu své trable s bolívijskými penězi a on mi sehnal někoho, kdo mi mohl vyměnit alespoň část, abych měla na prvních pár dní. Nevím v jaké jiné zemi by se voják tolik staral o to, abych měla alespoň na ubytování a na snídani a osobně by mi zařídil někoho, aby mi pomohl. (A takhle je to tady se všemi!)

Pak se mě ptal, kam mám namířeno a když jsem řekla, že do Mariscal Estigarribia, tak mi na to odpověděl, že to mám moc daleko a už je pozdě. Nabídl mi, že můžu s nimi zůstat na hranicích, a slíbil, že mi zařídí postel v kasárnách a budu moct pokračovat ráno. A pro skeptické, jsem si naprosto jistá, že neměl žádné postranní úmysly. To už člověk dávno pozná. Opravdu se zajímal jenom o to, abych byla v pořádku a nic se mi nestalo. 

Nicméně jsem jej odmítla. Poděkovala jsem za všechno a vyrazila jsem doufajíc, že přeci jenom dojedu do Mariscal těsně před anebo alespoň těsně po setmění. Měla jsem trochu na spěch, protože už jsem poměrně dlouhou dobu byla v kontaktu s Cesarem, Mexičanem, který taky jezdí na motorce a který se taky zrovna nacházel v Paraguayi a tak jsme si domluvili, že se setkáme. A tak plná očekávání jsem chtěla dojet ten den co nejdál. 

Ale možná ještě než se dostanu k tomu, co se stalo v Paraguayi, tak dodám nějaké základní informace. Paraguay je asi pětkrát větší než Česká Republika a má okolo 8 milionů lidí. Oblasti na severu se říká Chaco a je to vlastně velikánská a prázdná planina. Je tam spousta divoké fauny a flory a jenom pár hlavních tahů je vyasfaltovaných. Ostatní cesty jsou něco mezi hlínou a pískem, které se s prvními pár dešťovými kapkami změní v nezdolatelné bláto.

Je to ohromně zvláštní. Všechno je planina, takže to opravdu z motorky vypadá jako kdyby člověk byl uprostřed ničeho. Uprostřed hodně velikého ničeho. (Právě kvůli téhle části Paraguaye spousta lidí říká, že tu nic není.) Nicméně cesty jsou rovné a hladké a působí opravdu velmi jednoduchým dojmem. A to i ty nevyasfaltované. Je to dobře zpevněná hlína. A právě tahle jednoduchost je tak zavádějící, když začne pršet. Bláto, ve které se cesta změní je neprojetelné. A tak se ocitnete uprostřed něčeho, co se zdá tak snadné, a stejně z toho nemůžete ven. 

V oblasti Chaco žije pouze malý zlomek populace. Téměř všichni žijí na jihu, v hlavním městě, Asunción, anebo v jeho okolí. Zároveň jak je běžné, mezi hlavním městem a okolím je zásadní rozdíl, jak to tak už běžně bývá. Nicméně v Paraguayi je zvláštní to, že se tu kromě španělštiny mluví i jazykem guaraní.

Říká se, že Paraguay je jediná bilingvní země Jižní Ameriky, což není úplně pravda. Ale lidi tuto zjednodušenost rádi opakují. V Asuncionu se mluví prakticky pouze španělsky a z guaraní se používají pouze nadávky. V některých odlehlých a opuštěných částech jsou usedlosti, které mluví pouze guaraní. Ale kromě těchto extrémů naprostá většina lidí mluví jakousi smíšeninou mezi guaraní a španělštinou. Je jen velice málo lidí, kteří by byli schopni se plynně vyjádřit jak ve španělštině, tak v guaraní. A tak je takový hodně zvláštní bilingvismus. Nicméně to, jak přechází z jednoho jazyka do druhého je ohromně zajímavé. 

A tímto obecné charakteristiky Paraguaye již zakončím a příště budu pokračovat s mými dobrodružstvími.