První kroky po Bolívii

O posledním Peruánci, se kterým jsem se potkala. O tom, co se říká o Bolívii, o přejezdu hranic, o prvních setkáních a místních cenách a především o latinoamerických telenovelách, které jsou všudypřítomné.

Možná bych měla začít povídání o Bolívii tím, co se mezi cestovateli říká, abyste věděli s jakými pocity jsem překračovala hranice. První historka, kterou jsem slyšela už v Kolumbii byla o jedné Rusce, která taky jezdila na motorce a kterou v Bolívii znásilnili tři chlápci. Další historky byly obvykle o tom, jak se Bolívijců zeptáte na cestu a oni na Vás jenom koukají a ani neodpoví, o tom, jak nepomůžou, anebo o tom, jak Vám řeknou, že v hotelu nemají žádný volný pokoj, za plnou pálku Vás nechají spát v garáži na zemi a když přijede jiný Bolívijec, tak se ukáže, že celý hotel je prázdný. 

Nebylo mi úplně lehko u srdce. A představa, že by Bolívie mohla být ještě horší než Peru mě dost děsila. Navzdory tomu jsem se rozhodla, že Bolívií nechci projet, co nejrychleji to půjde, jak je běžným zvykem, ale byla jsem odhodlaná to tu zkusit. Koneckonců o Kolumbii se taky neříká nic dobrého a nakonec se ukázalo, že to je fajn země plná milých a nápomocných lidí. 

Na hranici jsem byla sama a kromě toho, že mě v době internetu museli asi patnáctkrát zaregistrovat na všech možných místech a do všech možných sešitů, tak Bolívijský úředník byl ohromně milý, řekl mi, že jsem odvážná a popřál mi, ať si Bolívii moc užiji. Poté jsem musela přejet po silnici, kde poslední Peruánec, kterého jsem potkala, se snažil ode mě vybrat peníze za použití této silnice. Naštvaná na celé Peru, jsem mu řekla, že od toho jsou mýtnice, a pokud si nepostaví mýtnici, tak mu nic platit nebudu. Řekl, že tentokrát mě tedy nechá projet. A když jsem to následujícímu Bolívijskému úředníkovi řekla, že tak potvrdil, že to je celé podvod a že to osobně půjde vyřešit. Občas máte v některé zemi fakt smůlu a i ten poslední člověk, kterého potkáte se Vás snaží podvést. Pokud se do budoucna budu moct Peru vyhnout, určitě tak udělám.

A poté jsem se strachem pokračovala dál do hloubi Bolívie. První zastávka měla být Tiwanaku, kde jsem chtěla vidět ruiny Puma Punku. Tam se ukázalo, jak moc Bolívie myslí vážně rozdíl mezi místními a cizinci. Pro místní je vstup za 15 bolivianos, pro cizince za 100 bolivianos (Bs). Holka u vstupu asi poprvé viděla cizinku (což vzhledem k rozdílu cen chápu) a tak byla poměrně vylekaná, když se mnou mluvila. Za 100 Bs můžu pohodlně žít 4 dny a vzhledem k tomu, že jsem měla asi hodinu a půl času, a za uvedenou cenu by to se mnou neprošel ani žádný průvodce, tak jsem usoudila, že mi to za to nestojí. Jinak různé ceny pro místní a cizince jsou tu na denním pořádku a jsou mnohem přehnanější než by jeden čekal. Co mě osobně nejvíc komplikuje život je cena bezínu. Pro místní za 3,5 Bs za litr, pro cizince oficiálně 8,5 Bs. Nicméně v odlehlých částech se prodavač může rozhodnout prodat Vám benzín až za 11 Bs anebo naopak bez faktury můžete usmlouvat třeba na 5 Bs. 

Nicméně zkušenost v Tiwanaku s tak strašně rozdílnými cenami byla jediná napůl nepříjemná. Od té doby až do teď všechno probíhá výborně. Ve vesnici jsem si koupila sim kartu a paní neobyčejně ochotně mi zkusila pomoci jí zprovoznit. A mezitím mě představovala celé vesnici. Ona je až z Československa (novinka, že Československo již neexistuje sem ještě nedorazila :-) ). A přijela na motorce! Až z Kolumbie přijela sama! Byl to pěkný moment a to navzdory tomu, že sim kartu jsme nevyřešili.

Poté už jsem vyrazila do La Paz a cesta byla krásně jednoduchá. Až na všudy přítomnou zimu. Naštěstí netrpím žádnými potížemi s nadmořskou výškou, ale když se ve 4000 m.n.m. proháníte na motorce, tak Vám zima pronikne až do kostí. Zároveň ale Altiplano (Vysoká planina) znamená, že cesta je rovná, bez kopců a bez zatáček, takže se jede krásně 80-tkou až do města. 

A v La Paz přišel drobný problém, který se změnil ve velký problém, když jsem měla odjíždět. La Paz je postavené ve velké díře. A to v díře s velmi prudkými stěnami. Některé silnice se dají. A většina jich je vyasfaltovaná. Ale z času na čas je jejich sklon tak příšerný, že máte pocit jako by to byla propast a že jejich úhel je téměř pravý. A ještě k tomu je jejich povrch z kamenů. Trochu jako kdyby to byly kočičí hlavy, ale ty kameny jsou menší, nepravidelné a vytvářejí hrbolatější povrch. Závěrem, není to nic příjemného. U nejhoršího srázu jsem se nahoře zastavila. Hned u mě byl pán, který se ptal, kam potřebuji. Tak jsem mu řekla, že nejsem ztracená, jen se bojím. A zeptala jsem se, jestli mi pomůže mě zvednout, když spadnu. Začal se smát, ukázal mi kudy je nejlepší sjet dolů a řekl, že samozřejmě mi když tak pomůže. 

A tak jsem se dostala až k Mile, kde jsem měla přespat první noc. Mile (celým jménem Milenka, což mě přišlo pěkné) přišla o chvíli později. Pomohla mi sundat zavazadla a otevřela dveře. Za dveřmi byl pokojíček. Uprostřed pokoje manželská postel. Okolo postele ulička tak akorát, aby se tamtudy dalo projít. A jinak zbytek zaplněn naprosto neuvěřitelným množstvím věcí. Skříně plné. Stůl plný. Asi patnáct plastových židlí poskládaných na sebe. Myslím, že nikdy jsem si neuměla představit kolik věcí se dokáže vejít do jedné místnosti. A zároveň tam kromě ní byla na návštěvě ještě její sestřenice a její dvě děti. A navzdory všemu, mě tam s otevřenou náručí přivítala. Nanosili jsme tam moje věci (které se tam záhadně vešly) a řekla, že pokud mi to nevadí, tak budeme spát spolu v té manželské posteli. 

Později její sestřenice odešla a přišel její přítel a vzali mě na projížďku lanovkami. Právě kvůli tomu, že La Paz je postavené v díře, tak hlavní páteří městské dopravy není metro, ale lanovky. Mají asi deset různých linek, které jsou navzájem propojené a jsou prakticky stejné jako lanovky na horách, když jedete lyžovat třeba do Itálie. Jenom při nástupu nedáváte nikam lyže. Pak mě ještě vzali na večeři a vyrazili jsme domů.

Těsně před spaním, když už jsme s Milenkou byly v posteli, tak mi začala trochu vyprávět o svém životě. Z Kolumbie už jsem poměrně daleko, ale příběhy se poměrně hodně opakují. Anebo jsou si alespoň hodně podobné. Mile byla osm let vdaná. Vdávala se, když jí bylo 22, a její muž byl překvapivě nepohledný. Nicméně byla zamilovaná. On jí pak řekl, že nepotřebuje, aby pracovala, protože on je schopen vydělat dost (navzdory tomu ale pokračovali v bydlení spolu ve výše zmíněném pokojíku). Ona ho poslechla a zůstala doma a starala se o domácnost. Po sedmi letech přišla na to, že jí podvádí. Jednou. Dvakrát. Pak požádala o rozvod a po osmi letech se tak ocitla sama. A poměrně rychle se ocitla ve vztahu s klukem, který jí zakazoval mluvit s lidmi, kteří se mu nelíbili, a který na ní příšerně žárlil. Tento vztah tedy taky opustila. 

A její současný přítel není o nic lepší. Zvláštní bylo nejdřív, když mi popisovala setkání s jeho rodinou. Ona po měsíci známosti ještě jeho rodinu vůbec vidět nechtěla. On pod záminkou, že nikdo není doma, jí vlákal k nim do domu, kde se najednou objevila jeho maminka, tatínek a všichni sourozenci. Já bych z takové situace asi utekla a přítele opustila. 

Nicméně ještě mnohem lépe se vybarvil následující večer. Mile byla až do večera se mnou a s Rudou (ten se v příběhu objeví zítra). A její přítel po své práci jel za ní domu, aby zjistil, jestli tam je. Nebyla. A protože byla s námi, tak mu nezvedla telefon. On se tedy sebral a jel před Rudův dům a volal tak dlouho, dokud si toho nevšimla a nepustila ho nahoru. Ani mu to nebylo hloupé, že jí takhle pronásleduje. Po nějaké době zavelel, že je čas jít domů, a ona se poslušně zvedla a vyrazila. A tak bylo nějak jasné, že se její situaci ani tentokrát příliš nezlepšila.

Já jsem měla vždycky pocit, že telenovely jsou snůška vymyšleností, a to až do chvíle, než jsem přijela do Kolumbie. Ukázalo se, že telenovely jsou inspirované v běžném životě a samy běžný život inspirují. Je to naprosto neuvěřitelné. Když jsem v Zipaquirá měla kamaráda a jeho ex nás viděla spolu na pivu, tak se prý pokusila o sebevraždu. Celá její rodina se na tomto divadle podílela, mého kamaráda obvinili z toho, že to je vlastně jeho vina a že kvůli němu je teď zavřená někde v nemocnici/blázinci. Po týdnu se naprosto v pohodě procházela po městě. Častokrát pokud vztah neprovází příšerné žárlení, křik, vyhrožování, pronásledování po nočním městě a tak podobně, tak to je vlastně známka nedostatku lásky. Je to na hlavu a je to běžnější, než by člověka napadlo