Kniha Útěk z Tábora 14 se jistě vryla do paměti každému čtenáři, kterému se dostala do ruky. Osud politického vězně, který díky relativní přízni osudu může začít nový život. Život, kde nejsou střežené hranice, život mnoha možností, život téměř svobodný. Co ovšem obyčejní "soudruzi" v KLDR? Jak by vnímali oni svět, který je radikálně odlišný od toho, v čem jsou zvyklí žít. Zbláznili by se?
Ráno vstanu. Vzbudím celou rodinu. Pustím si televizi, pokud tedy nějakou mám, popřípadě rádio, a dozvím se, co záslužného udělala vláda v posledním dnu. Možná proběhne i nějaká předpověď počasí, aktuální počiny zemědělců a dalších prospěšných lidí. Chybí dopravní zpravodajství, které potřeba není, když auto vlastní jeden ze sta. Chybí taky ovšem to nejpodstatnější. Zprávy o tom, že na tomto světě není jen náš stát. Informace, co se děje za hranicemi chybí. Pro místní obyvatele běžná mediální vlna. Ovšem v případě rozpadu KLDR, přijde medialní tsunami, které zničí pro lidi to nejpodstatnější, iluze.
Čistě hypoteticky, kdyby se KLDR rozpadla, to první, co by nastalo, by byla neskutečná vlna solidarity pro obyčejné lidi. To zejména ze strany Jižní Koreje a USA. Lidé by najednou nabyli dojmu, že se jim prostě musí pomoct. Začali by organizovat sbírky. Rodiny by se začaly starat o uprchlíky. Bylo by to jako vytrhnout obrovskou masu lidí ze snu, který považovali za skutečnost.
Mysl Severokorejce by reagovala, dle mého názoru, následovně:
- První týden v takřka neznámém světě by putoval jako Alenka v říši divů. Již po přechodu přes hranice, by se setkal se stroji, které nikdy neviděl. Zjistil by, že existují automaty, které mluví. Jak už na jídlo, pití, jízdenky a podobně. Zjistil by, že autobusy jsou vybaveny televizemi. Každý příchozí vlastní mobilní telefon, který za něj dokáže dělat téměř vše. Ulice velkých měst jsou tak rušné, že nabyde dojmu, že lidi nechodí spát. Postele jsou tak pohodlné, že nebude moci usnout a z neustálého tlaku ostatních mu bude težko.
- Druhý týden bude již o něco snažší. Trochu se vžije s místními technickými vymoženostmi. Dokáže si sám zapnout plazmovou televizi, naučí se orientovat ve spletité síti hromadné dopravy. Bude neustále žasnout nad stylem života místních lidí. Upoutá ho množství reklam na ulicích, které si s ničím nedokáže spojit. Bude odolávat ataku novinářů, prahnoucích po jeho životním příběhu, a toužit po samotě.
- Po dvou měsících se začne rozhodovat o jeho budoucnosti. Spousta humanitárních organizací se bude snažit, aby začal žít jako "obyčejný" člověk. Budou mu nabízet kurzy vzdělávání pro určitou oblast. Bude se rozhodovat, co by ho bavilo, i když o tom nemá naprosto žádné představy. Stále vidí svůj minulý život, který měl daný svůj denní řád. Uvažuje nad tím, zda to pro něj nebylo lepší.
- Po roce je zaměstnaný, manuálně. Práce ho baví, má spoustu kolegů. Jediné, co mu vadí je, že pro ně nikdy nebude ten "normální". Připadá si jako ze středověku, jako by někdo vynalezl stroj času a poslal ho do budoucnosti. Zase mu život připadá jako rituál. Prvotní mediální vlna odezněla. Teď již není celosvětově známý. Teď je to jen někdo, kdo půlku života prožil v izolaci.
- Dva roky od rozpadu KLDR je Severokorejec naprosto sběhlý ve všech technologiích, které mu moderní svět přináší. Žije s rodinou ve městě, chodí do práce a domů. Vydělává na obživu rodiny, stejně jako tehdy. Jen se něco změnilo. Svět není růžový. Denně je nasycen zprávami o ekonomické krizi, válkách, vraždách, nezaměstnanosti. Nechce to vědět, jenže musí.
- Po pěti letech: "Proč jsem musel začít znovu?" Říká si.
Mám dojem, že při dnešním uspěchaném tempu civilizace, by oni odříznutí lidé ztratily veškeré iluze. Trpěli by depresemi z toho, co všechno jim uniklo. Nedokázali by se smířit s tím, že museli žít někde jinde. Sami, ale za to relativně spokojení. Spokojenost totiž utváří nevědomost. Tak to je. Vždyť i my to přece trochu známe.
