Krize českého filmu

Film je určitým druhem umění. Zvláštní je převážně v tom, že jej plně vnímáme dvěma smysly. Těmi nejdůležitějšími smysly: zrakem a sluchem. Film někdy dokonce bývá prostředkem k vnitřnímu uspokojení. Někteří z nás se v něm vidí, naopak někteří se v něm vidět touží. Po celém světě se ročně vyprodukuje na tisíce filmů, které po nějaké době vidíme v kinech nebo v televizi. Smutný je ovšem fakt, že tuzemské filmy se většinou za hranice ani nedostanou.

České filmy bývaly Naší chloubou. Dodnes máme ve své sbírce klenoty filmové historie. A to nejsou jen filmy jako takové, ale například bezpočet herců, režizérů, scénáristů a podobně. Pesimistický člověk může tvrdit, že slavná éra českého filmu skončila. Toto tvrzení bude mít založeno na několika velice přesvědčivých argumentech. Například: 1. Nedostatek financí (dle mého názoru úhlavní problém, bez peněz se nedá točit film). 2. Nekvalitní filmaři (velice spekulativní, ovšem všichni stále čekáme například na druhého Miloše Formana). 3. Nedostatečná propagace uměleckých vysokých škol (to samozřejmě opět souvisí s financemi, ale najdou se jistě i jiné způsoby, jak mladé lidi k filmu přivábit). Existuje ještě nespočet dalších důvodů, proč se v současné době nachází česká kinematografie v krizi. Otázkou zůstává, jak ji řešit...

Že se s českým filmem něco děje, jsem zaregistrovala zhruba před pěti lety. Tehdy jsem se začala o filmy zajímat víc a staly se mým koníčkem. Snažila jsem se sledovat kinematografii globálně. To nejen americké kultovní filmy, ale taktéž ty méně nákladné, převážně ze zemí třetího světa, oceněné několika mezinárodními festivalovými cenami. Už tehdy mi ale přišlo zvláštní, že české filmy na festivalech oceněny nebývají a mnohdy se jich vůbec nezúčastňují. Začala jsem tedy zkoumat české filmy zblízka a došlo mi, že ani já se na valnou většinu z nich nevydržím dívat do konce. Do rukou se mi dostávalo čím dál tím více článků, které informovaly o stále se zhoršujícím financování české kinematografie. Bláhově jsem si říkala, "že až budu jednou bohatá", vydělané peníze poputují právě na konto podpory českému filmu.

Dnes je tomu tak, že do bohatství mám opravdu velice daleko. Tudíž můj vlastní příspěvěk české kinematografii zůstává ve hvězdách. Nic to nemění na faktu, že krize, která český film postihla je ničivá. Dokonce již sami filmoví tvůrci přiznali, že dobrých filmů se za rok natočí málo, realisticky dva až tři. Při posledních Českých lvech jsem si kladla otázku, kdo může být vůbec nominován, když všehovšudy vznikly jen dva dobré filmy. Nakonec večer ničím nepřekvapil, České lvy si odnesl snímek "Ve Stínu", jednoznačně zaslouženě. U přehledu nejlepších filmů za posledních dvacet let mi bylo do pláče. Vskutku jsem si uvědomila, že kvalitních filmů je u nás čím dál tím míň. Nejsem pro natáčení milionových filmů, jsem pro natáčení filmů kvalitních!

V poslední době se objevují malé světýlka v temném tunelu. Jsou tím úspěchy mladých filmařů v zahraničí, kteří za svá díla sklízí neskutečnou chválu. K tomu, aby se mohli dále rozvíjet potřebují finance. Myslím si, že je nesčetněkrát lepší investovat do nich, než do nefunkčního, miliardového registru vozidel.  Ať naše vláda otevře oči! Jestliže si chceme otevřít dveře do světa, dělejme to přes kulturu! Všechny ostatní pokusy otevřít si dveře jinými způsoby zklamaly a ještě jsme sklidili ostudu. Staňme se ve světě známými jako kulturní centrum Evropy! Je to sice naivní, ale já nepřestávám věřit, doufám, že Vy taky ne...