Nebudu plakat. Ač jsem milovníkem filmové kultury, který přišel o jednoho ze svých oblíbenců. Závistihodná věc na smrti herce je, že se na něj donekonečna můžete dívat. Nikdy vás doopravdy neopustí. Stále bude ve vaší mysli a stále budete uchváceni jeho nepřeberným uměním.
Philip Seymour Hoffman byl pro mne před třemi lety jednou velkou neznámou. Až do chvíle, kdy jsem poprvé viděla film Magnolia, z něhož jsem měla opravdu husí kůži. Takovou, která je snem snad každého náročného filmového diváka.
Neviděla jsem všechny jeho filmy, neměla jsem jeho plakát, ani jsem nedočkavě nečekala na snímky, ve kterých by měl hrát. Byl pro mne celkem malým kouskem filmového nebe. Ovšem až do chvíle, než jsem se dočetla, že svět definitivně opustil. V hlavě se mi vybavily vzpomínky. Na to, jak jsem se snažila pochopit jeho složité postavy a na to, jak jsem si zamilovala jeho hlas, jeho zvláštní osobnost, jeho filmovou duši...
Rozhodla jsem se o své vzpomínky a dojmy podělit.
Postava ošetřovatele ve filmu Magnolia byla prvním zábleskem, který navždy utkvěl v mých vzpomínkách. Hrál člověka, který by se dal charakterizovat slovem "snaha". Pečoval nejen o zdraví nemocného muže, ale taktéž se snažil zpříjemnit mu to, co bývá pro někoho noční můrou, smrt. Snažil se z ní vytvořit okamžik míru. Bojoval sám se sebou, s myšlenkami na případný neúspěch a s tíhou lidských osudů. Postava, kterou ve filmu stvárnil nebyla vzorem vyrovnanosti, ale možná právě proto byla tak nezapomenutelná. Pokud se zpětně ohlédnu pamatuji si z filmu pouze jeho a Julianne Moore.
Mé druhé setkání bylo poněkud neformální. Potřebovala jsem si tehdy odpočinout od starostí všedních dnů. Vyhledala jsem film Piráti na vlnách, kde se v roli neohroženého moderátora, brázdícího vody severního moře, bavícího miliony diváku, opravdu předvedl. Ztělesňoval "vůli". Přes všechny nezdary, které mu filmový osud připravil, stále věřil ve své kvality. Dokazoval to nejen rádiovou show, ale taktéž ochotou bojovat proti konkurenci a vytrvat až do konce. Přesně takový by měl být pravý muž, řekla jsem si tehdy.
Zážitek v biografu, který jsem navštívila díky filmu Mistr, byl poněkud odlišný od ostatních. Tehdy jeho postava ve mne budila poprvé nenávist. Mé názory na sekty a jim podobné spolky byly zlovolné již od mala. Možná to bylo jeho brilantním stvárněním. Možná taktéž účastí bláznivého Joaquina Phoenixe, ale cítila jsem k němu skutečnou zášť. Celý film ve mě vřela krev a mou hlavou kolovalo mnoho nenávistných myšlenek o takzvaných manipulátorech, kterého představoval. Na konci snímku jsem s hrůzou zjistila, že by snad dokázal strhnout i mě. Na povrh vypluly pocity, které režizér zřejmě chtěl v divákovi vyvolat. Tím byly "nenávist" a "bezmoc" vzepřít se takovému člověku, jeho řečnickému talentu a jeho velké osobnosti. Čekala jsem napjatě na jeho řeč při Oscarech, bohužel jsem se jí nedočkala. Do teď tomu nerozumím. Zajímalo by mne, jak moc se do role položil. Já neviděla herce, já viděla skutečnou hlavu scientoloické církve.
Všechno jednou končí, mé dojmy z něj skončily dneškem. Je ale ještě jeden jeho počin, který bych ráda zmínila. Jedná se o drama Mary a Max. Málokdo ten film zná. Ve skutečnosti je kreslený a Hoffman v něm ani nehraje, pouze namlouvá hlavní postavu. Když se ovšem do filmu zaposloucháte, a doporučuji v původním znění, poznáte, že ten na koho se díváte je Hoffman sám. Možná proto jsem u filmu plakala. Díky jeho upřímnosti, realističnosti a nyní mohu říci i autentičnosti. Max sedící doma sám s jedinými životními jistotami, jídlem a jeho zlatou rybkou. Ovšem se srdcem patřící jedné osobě, Mary, jejíchž dopisy jsou pro něj jedinou věcí, na kterou se těší. Nikdy se nesetkají v tváří tvář. Mary ale ví, že Max před svou smrtí myslel pouze na ni, a na to, jak mu změnila život.
Na co král vedlejších rolí před smrtí myslel, se nikdy nedozvím. Věřím, že drogy nebyly jeho nejlepším přítelem. Že to poslední, co si vybavil byl člověk. Člověk, pro kterého naposledy tlouklo i jeho chabé srdce. Člověk, který mu alespoň na kratičký okamžik zlepšil život a učinil ho šťastným.
Zřejmě mi jeho smrt pomohla uvědomit si, jak moc pro mě byly jeho složité role důležité. Na tolik, abych si uvědomila, co jsem si z jeho odkazu zapamatovala a co jsem schopna odvyprávět. Sbohem Mistře.
