Proč to píšu? Z jednoho prostého důvodu, skoro se nedostanu do MHD. Jsou tedy mým problémem tlačící se senioři? Kdeže. Ač se to může znát neuvěřitelné, mou hlavní nesnází je kupodivu mladá generace. Mladá a objemná, která svou váhou působí naklánění dopravních prostředků. Ptám se tedy. Rodiče, kde jste?
O víkendu jsem byla svědkem naprosto otřesné reality mladých lidí, která spočívá v jejich nadměrné obezitě. Jela jsem zrovna do práce, po dlouhé době s opravdu dobrým pocitem. Tak jako mnoho jiných jsem propadla trendu jménem běh. Zjistila jsem, že díky sportovním aktivitám, získám více energie a elénu, tudíž i nepříjemné věci se pro mne stanou snáze překonatelnými. Svou skvělou náladu jsem ztratila již po příchodu na zastávku. Maminka, dvě děti, které vypadaly jako malí Otesánci, se couraly do autobusu mravenčími kroky. Po vystoupání čtyřech schodů nemohly dýchat, byly jako takoví dětští kuřáci dvaceti cigaret denně. Než se byly schopny posadit, vystála jsem důlek do Číny. Má nálada byla tatam. Celou cestu jsem nechápavě pozorovala matku a přemýšlela, proč.
Američani. Podle některých naše modla. Stát, ke kterému od roku 1989 vzhlížíme. Snažíme se přebírat ekonomické záměry, způsob zábavy, životní priority, ale bohužel i stravovací návyky.
Snídaně formou bufetu. Vajíčka se slaninou, sklenice džusu, bílé toasty s džemem a podobné chutné "prasárny". Po ovoci a zelenině není ani památky. Proč taky, když v amerických filmech jsou všichni tak krásně hubení. Jenže, taková snídaně, nás po měsíci konzumování zbaví iluzí.
Svačina je pro američany jednou velkou neznámou. "I am busy", jak s oblibou tvrdí, není čas ztrácet čas. Dokonce ani jídlem. Je přitom dokázáno, že svačina by měla být naprosto nezbytnou součástí našeho jídelníčku. To ovšem ne svačina typu čokoládové tyčinky, ale jablka nebo cereálií. Netvrďte mi, že děti nemají čas se ve škole najíst. Od čeho jsou přestávky? Realita. O přestávkách fronta u automatu na bagety s tlustou vrstvou (ne)masové šunky a dávkou majonézy. Penženky naplněny kupou kovových mincí od rodičů. To už rodiče opravdu nenechystají ani svačinu?
Oběd, základní kámen všedního dne. Dávno tomu bylo, co se rodina sešla u jednoho stolu o víkendech a děti se spolužáky ve školní jídelně přes týden. Netvrdím, že školní jídelny jsou nějaká slast. Já sama měla občas problém, něco od těch čarodějnických kuchařek pozřít. Ovšem, aspoň to bylo jediné teplé jídlo za den. Dnes se za teplé jídlo považuje dokonce i ohřátý burger od Mc Donaldu. Flákota vyrobená bůhví z čeho s nejlevněším kečupem se ztrouchnivělou okorkou, přímo "láká" ke kousnutí. Asi ano, protože padesát procent dětí odpoví, že jejich nejoblíbenějším jídlem je "zdravá strava" od "Mekáče". Zavedla bych povinné hodiny na základních školách o zdravém jídle. Pomůžete to? Ani omylem, ani se to nemusí zkoušet. V tomto ohledu zůstávám skeptikem.
Svačina číslo dvě, je jednou velkou neznámou. Nebo se spíše bere, jako vyjezení celé ledničky po návratu ze školy. Výmluvy: "Ve škole špatně vaří." " Neměl jsem čas se najíst." "Za vše může učitelka, kuchařka, školník, kámoš1, kámoš2 atd.." Po vydatné "obědosvačiněvečeři", jak bych tuto splašku nazvala, se dítě vesele uvelebí na gauč a kouká na své oblíbené seriály, nebo odejde k počítači, kde hraje hry.
Večeře by měla přicházet úderem šesté večerní. Dítě je většinou už tak přejezené, že o jídle v této hodině nemůže být ani řeč. Žaludek se začíná ozývat úderem deváté večerní, kdy dítě neohrabaně zamíří k lednici a vybílí ji natolik, že rodičům nezbude nic jiného, než jít další den znovu nakupovat.
Přitom by stačilo pár věcí, které by dítě v pokročilejším věku ušetřily slz a traumatu ze své postavy.
Donuťme děti hýbat se, už jen pouhé běhání na autobus se může stát každodenní sportovní aktivitou. Chození ven s kamarády, procházky se psem a podobně. Nebudeme potom muset naříkat, že počet dětí s cukrovkou je nejvyšší za celou historii meření. Že léčba takto nemocných nás stojí 170 miliónů ročně. Kdo ji platí? Přece my, daňoví poplatníci. Nechci vydělávat na zdraví mladé generace, které by si měly hlídat sami. Naučme děti zodpovědnosti! Hýbat se, jíst zdravě. Jak se nám odvděčí? To kdybych věděla, tak článek nepíšu. Věřím ale v samé superlativy. Rodiče, rozumíte mi?
