Začala bych asi tím, že bych zde vyvěsila všechny volební programy stran a apelovala na čtenáře, ať všeho nechají a minimálně dvě hodiny poctivě čtou. Ovšem problém je ten, že by to bylo stejně k ničemu. Evidentně se budu muset smířit s tím, že nikoho neoslovím, nic neovlivním a v konečném důsledku mé naříkání ani nikdo neuslyší. Sakra ne! Tak špatně na tom ještě nejsem...zatím.
Já prostě nechápu, co se s lidmi děje! Ne, že bych vždy byla ukázkový případ empatické duše, spíš právě naopak, ale to, co se děje teď můj mozek asi nikdy nepochopí. Chce se mi prostě jen řvát, dokonce i velice sprostě, což se stává málokdy. Asi bych jen chodila a každému jednotlivci, kterého bych potkala bych jednu minutu přidržovla oční víčka. Jestliže by ani po tomto zákroku nedošel k sebeprozření, zařvala bych na něj: "Otevři ty oči vole!" Ano vím, že je to vulgární a ano vím, že jsem žena. Ovšem svět je extrémní, tak proč ne já.
V minulém století, chtěl každý mocný vládce něco extra. Ideálně kámen mudrců a stroj času. Ani jedno nebylo dosud vynalezeno, samozřejmě podle oficviálních zdrojů, já si ovšem myslím, že My něco takového máme. Nevěříte? Veřte!
Já jsem nikdy nebyla člověkem libujícím si v retru. Sukně nesnáším, puntíky mi přijdou jako výkaly, zvlášť, když jsou hnědé nebo černé barvy. Malý objem vlasů mi nevadí a modré stíny na očních víčkách nenosím, protože mi to připadá jako styl lehkých žen. A vážně se nechci vracet zpět! Tak proč bych měla? Z jednoho prostého důvodu lidi jsou hloupí!
Stejný názor bohužel sdílí i ti, se kterými já nesdílím vůbec nic, ale pouze zatím. Nevylepuji plakáty, protože si myslím, že to nic nezmění. Propagace a publicita by měla být úspěchem číslo jedna. Není. Nezáleží na tom, jak moc o sobě dáváte vědět, stačí se pouze připomenout lidem, kteří si vlastního života přestali vážit. Recept je to přípustný pro země třetího světa a pro Českou republiku. Jak komické.
Asi docházím k názoru, že se mi tady prostě nelíbí. Vždy jsem byla velkým vlastencem, vlastníkem nejméně deseti státních vlajek v jakýchkoli podobách. Chci si je s hrdostí ponechat. Při pohledu na ně si chci říct: "Tak a teď bude už všechno jen lepší."
Možná z toho důvodu píši tento článek velice nekonkrétně, abych vyhověla požadavkům, které jsou na nás kladeny, vzhledem k blížícímu se volebnímu (z)mi(y)lníku. Ach jak hezký novotvar. Snažila jsem se i název stylizovat tak, aby si článek většina přečetla. Ne proto, že bych pobrala veškeré vědomosti lidstva a chtěla bych Vás o něčem přesvědčit. Ale zejména proto, že věřím, že se alespoň v některém z Vás se najde člověk, se kterými budu moci sdílet své temné pocity.
