Nové politické strany u nás rostou jak houby po dešti. V České republice se zakládá v průměru jedna strana měsíčně. Dnes na českou politickou scénu vstoupil další hráč. Zelenou nově vzniklé straně dal Miloš Zeman a stvrdil tak vznik od ledna už jedenáctého politického subjektu. Prohlášení o zakládání nových politických hnutí, sdružení a stran se tak stávají pro Čechy každoměsíční rutinou.
Bez zajímavosti není, že se české strany rodí rychlejším tempem než české děti. Na rozdíl od narození dítěte doprovází množení stran v České republice vnitrostranické spory a osobnostní antipatie. Strany vznikají dokonce rychleji než samotné politické myšlenky. Od ledna přibyla na registr politických stran Ministerstva vnitra Strana soukromníků České republiky, Česká pirátská strana, Česká realistická strana, Demokratická Strana Zelených, Libertas.cz, OBČANÉ.CZ, STOP, Strana svobodných občanů, STŘED a TOP 09. Těchto deset stran se přidalo k dvaašedesáti dalším a český stranický systém nabyl téměř o dvacet procent. Kdyby ovšem každá z těchto dvaasedmdesáti stran nabídla nový inovativní politický program, voliči by si nemohli stěžovat na to, že neví, koho volit. Pravděpodobnost, že alespoň v jednom ze 72 volebních programů najdou to pravé ořechové, by totiž byla dost vysoká. Jenže 72 různých politických stran jen sotva nabídne 72 zcela odlišných programů. To platí obzvláště tehdy, když novou politickou stranu založí osobnosti ze starých stran. Proto až na výjimky platí, že i ty nejnovější politické strany jen stěží oživí českou politiku nějakým zlomovým argumentem či politikou.
Poslední zkušenosti navíc ukazují, že namísto obměny myšlení politické elity podporují osamostatnělé proudy politických stran tříštění hlasů. Tím v konečném výsledku pomáhají spíše politickým gigantům, kteří si svůj kartel díky velkému množství malých oponentů udrží snadněji. Nakonec tedy prvotní motivace a energie stranických nováčků k ničemu nevede. Kdyby novým stranám šlo opravdu o pokrok v naší zemi, snažily by se podle mého názoru spíše integrovat, než za každou cenu štěpit.
Nově vzniklé strany, které se odchlípily od svých stranických matek, svůj čin obhajují tím, že nejsou spokojeny s původním vedením. Pokud jim však vadí personální obsazení nejvyšších stranických postů, jejich zkorumpovatelnost či plány, měli by přeci sami přesvědčit spolustraníky o tom, že právě oni nabízí lepší řešení a povedou stranu lepším směrem. Jsou-li jejich argumenty dost silné a jde-li ostatním straníkům také o dobré jméno strany a jich samotných, půjdou logicky s nimi. Když nový proud o svých dobrých myšlenkách nepřesvědčí členy mateřské strany, jak pak svým programem přesvědčí voliče?
