Cinkání klíči máme za sebou. Teď vezměme do rukou lopaty.

Čechoameričanka Madeleine Albright, studentka filozofické fakulty Tereza Vlasáková, vůdce sametových studentských protestů Šimon Pánek, novinář Erik Tabery, nebo zakládající člen politického hnutí Veřejnost proti násilí Martin Bútora při oslavách výročí sametové revoluce sdělují českému národu jednu jasnou zprávu. Nestačí pouze dojít k volbám a svěřit budoucnost naší republiky poslancům a senátorům. Pokud chceme, aby náš stát a naše demokracie dobře fungovala, musíme na tom pracovat my sami - občané.

Dělejme sametové revoluce každý den

Jsem hrdá na to, že patřím k národu, který se postavil chybám diktátu komunistické strany a který tak položil základy demokracie. Jsem pyšná na Čechy proto, že riskovali své každodenní pohodlí a bezproblémový život, nemysleli jen na svoji kariéru a nebáli se protestovat proti nepravostem režimu. Nesme s sebou toto ponaučení i dnes. A to i když nás o něm ve školách nikdo neučí. Opakujme takové sametové revoluce každý den. Každý z nás není s něčím spokojen, a tak zakročme. Stejně jako v listopadu před dvaceti lety se jasně vymezme vůči tomu, co se dělá špatně, a navrhněme, jak se chyby dají řešit. Dnes máme východiska ke změnám jednodušší. Dnes, v roce 2009, už totiž nemusíme s davy do ulic. S cinkáním klíči už stejně nevystačíme. Dnes musíme stavět na dvacetiletých základech naší demokracie.

Lopatou je nám svoboda slova, tisku, projevu, vyznání a sdružování, a to i v politické straně.

Někdo republice pomáhá tak, že upozorní na chyby, které děláme. Protestuje, kritizuje, píše články, projevuje svůj názor na blogu. Někdo o svém problému řekne politikovi. Někdo kolem sebe začne organizovat skupinku lidí, kteří mají podobné zájmy a kteří mu pomohou změny prosadit. Někdo založí občanské sdružení, nebo se stane členem politické strany či politikem. Členství v určité organizaci je jedním z klíčů, který cinká za lepší demokracii a fungování státu.

Nebojte se politiků, ani politiky.

Zájmy se lépe prosazují, když se lidé sdružují. Když je člověk sám mezi deseti milióny dalších, moc lidí jej neposlouchá. Čím více členů sdružení či organizace má, tím je pro celou společnost zajímavější. Chceme-li měnit politiku, logicky musíme hledat oporu v nějaké politické komunitě. Té se říká politická strana. Z té mají ale Češi  panickou hrůzu. Na to, být členem politické strany, má kuráž jen zlomek české populace. Až na přibližně 98 % se stranické průkazky bojíme jak  čert kříže. Nejspíš máme dojem, že nás bude někdo pronásledovat stejně tak, jako my dnes v mediích pronásledujeme bývalé členy komunistické strany nebo StB.
Sdružování v politické straně dnes paradoxně nejvíc využívají komunisté. Přítomnost 26 členů KSČM v poslanecké sněmovně ukazuje, jak velký vliv sdružování má. Právě komunistická strana pojímá nejvíce členů ze všech stávajících stran na české politické scéně- na konci roku 2007 měla KSČM 77 000 straníků. ODS, která je druhou nejpočetnější stranou, dosahuje sotva na polovinu členské základny komunistů.

Politik je v českých podmínkách sprosté slovo.

Lidé v českém prostředí vnímají slovo politik a strana jako sprosté slovo, se kterým si spojují slovo „koryto“ nebo „korupce“. To, že lidem nejsou politici sympatičtí, vím. Občas narazím na lidi, kteří se mnou jednají jinak, protože jsem členkou politické strany. Občas mi napíšou, že se jim nelíbí, že jsem mladou členkou politické strany. Někdy dokonce potkám takové, kterým se nezdá, že jsem blonďatou členkou politické strany.  Kdybych se měla řídit jejich radami, asi bych dneska byla brunetka, která by emigrovala do Spojených států a na druhé straně oceánu by si zkoumala, jak tam funguje občanská společnost. O věk ani barvu vlasů ale nejde. Jde o to, jak člověk řeší svou nespokojenost s politikou a politickým systémem u nás.

Český národe, je to na nás. Neemigrujte do zahraničí, potřebujeme vás doma!

Do USA, ani nikam jinam jsem se neodstěhovala. Vy prosím do zahraničí taky neemigrujte. My vás potřebujeme tady. Potřebujeme, abyste při nejmenším na problémy upozorňovali, a tak posunuli Českou republiku kupředu. Kdybyste měli někdy na mále, řekněte si to, co pronesl roku 1961 ve svém inauguračním projevu  prezident J. F. Kennedy: "Neptejte se , co země udělá pro vás, ale co vy můžete udělat pro vaši zemi." Cinkání klíči v tuto chvíli máme za sebou. Namísto nich teď vezměme do rukou lopaty a přiložme ruku k dílu.