Skandinávský likestilling očima muže

Likestilling, čili norsky rovnoprávnost – myslí se tím zejména mužů a žen – je jedním z nejdiskutovanějších aspektů života ve Skandinávii pro lidi z celé Evropy. Mnohým, zejména občanům latinských či konzervativněji laděných zemí, už z toho slova samotného naskakují pupínky, ovšem po vlastní zkušenosti musím dodat, že k obavám není žádný důvod. Zdejší rovnoprávnost přináší nebývalé výhody mužům i ženám.

Co se týče ženského pohledu na věc, výborně se jej zhostila v Norsku žijící francouzská bloggerka vystupující pod nickem Lou Déguin na svém blogu A Frog in the Fjord (afroginthefjord.com), která si pochvaluje, kterak se na ni v Norsku nikdo v pracovním životě nedívá jako na sexuální objekt či nevděčnou matku, ale jako na každého jiného zaměstnance. Její blog ovšem doporučuji všem, kteří by si o Norsku rádi něco přečetli, píše vtipně a má dobré postřehy.

Rád bych se s vámi ovšem podělil o méně diskutovaný pohled na skandinávskou rovnoprávnost mezi pohlavími, totiž o pohled mužský. Předem podotýkám, že velkou částí toho, co napíšu, české čtenáře nejspíš tolik neohromím, protože česká společnost patří v Evropě mezi ty pohlavně rovnoprávnější a liberálnější.

Když se v Norsku narodí dítě, tak jako například můj syn, je velmi příjemné vidět, že jej nikdo – a tím myslím zejména obchodníky – netlačí do modro-růžového bipolárního světa. Děti obou pohlaví nosí zpravidla slušivé oblečení střižené tak, aby poukazovalo na to, jakého pohlaví dítě je, ovšem barevně je velmi různorodé – děti obojího pohlaví chodí často ve žluté, zelené, šedé, černé, červené, oranžové a podobně, modré bývají kalhoty i sukýnky, ovšem co pravda sytě růžové chlapecké oblečení se nevyskytuje. Jenže z toho, co tak vidím u holčiček našich známých, té sytě růžové nenosí příliš ani ty.

Přijdeme-li v Norsku – a ve Švédsku a Dánsku je to, co píšu o Norsku ve věci rovnosti pohlaví obdobné – do hračkářství, opět najdeme svět neomezených možností. Není problém koupit holčičce tramvaj či autíčka, má-li o ně zájem, jakož i chlapečkovi kuchyňku, která ovšem není vyvedená v růžové, ale je obyčejnou zmenšeninou takové, jakou by si dal leckdo dospělý do domu, zpravidla ze dřeva. Nevyskytují se jen (či především) panenky a vojáčci, nýbrž celé spektrum postaviček z běžného života i fantasy světa. Výsledek je takový, že chce-li si dítě hrát s čímkoliv, není mu dáváno výrazně najevo, že se pro něj nakupuje v oddělení pro druhé pohlaví.

Jak děti pomalu dospívají, přistupuje se k nim v běžném životě zpravidla bez ohledu na jejich pohlaví – čili když učím dítě slušně se chovat, neříkám holce, aby se zklidnila, protože holčičky musejí být hodné a poslušné, ale aby se zkrátka chovala v mezích neobtěžování okolí. Stejně tak když kluk projeví své emoce, nikdo soudný (a rozhodně ne učitelé) si z něj nebude kvůli tomu utahovat, či jej nějak ztrapňovat. Stává se samozřejmě, že děti v kolektivu, které bývají od přírody krutější než dospělí, spolužáky či spolužačky šikanují, ovšem zde je potřeba říci, že se šikana bere opravdu velmi vážně a škola či školka jasně dává najevo, že se nic takového trpět nebude.

Jako dospívající jsou zpravidla děti vedeny k tomu, že fakt, že mají takové či jiné pohlaví, jim nemá zavírat dveře, ale zároveň jim nedává žádný zvláštní nárok na cokoliv. Čili pokud pustí muž ženu do dveří, dělá to proto, že je slušný člověk, který se zkrátka nechce někam cpát. Stejně tak, hrozila-li by kolize ve dveřích vinou ženy, nemá tato problém pustit do dveří muže, který třeba telefonuje a nevšiml si jí. To souvisí s jinou, zejména norskou vlastností – a tou je obrovská míra trpělivosti a respekt k druhému člověku. Pokud někdo „překáží“, tak ten, kdo chce projít, před tím, než řekne „unnskyld“, čili „s dovolením“, chvilku počká a dává tak překážejícímu čas dokončit, co zrovna dělá. Tento přístup je uplatňován každodenně a v různých situacích a je jedním z hlavních důvodů, proč se zde žije především příjemně. Ale to jsme trochu odbočili.

Co je pro muže (ale i pro ženy, ono to funguje oboustranně) fantastické, je rovnoprávnost v placení. Nevím, jak je to v ČR dnes, třeba se leccos změnilo, ale před osmi lety, když jsem tam bydlel, nebylo úplně normální pozvat slečnu na rande a poté zaplatit každý zvlášť. Zde to je naprosto normální. To, že žena neočekává, že za ni bude muž platit, a to, že nikdo netlačí muže do pozice, že když za ženu nezaplatí, tak je nezdvořák, totiž způsobuje, že jsou vzájemné vztahy příjemnější: žena nemá pocit, že je do randění tlačena tím, že by se musela „odvděčit“ za zaplacenou večeři a muž si randění může užívat dvakrát tolik, nežli jeho kontinentální kolegové, protože na něj má logicky dvakrát více peněz. Vyšší rozpočet pak přináší větší možnosti při trávení společného volného času. Také když pak třeba dá žena muži košem, nemá tento pocit, že je to nevděčná mrcha, na kterou vyhodil peníze za večeři. Jestli tohle není win-win situation, co tedy je?

Na pracovišti je pak rovnost pohlaví opět velmi příjemná, a to nejen pro ženu, jak píše marseilleská bloggerka, ale i pro muže. Když se mi narodil syn, měl jsem ze zákona nárok na dva týdny volna, abych mohl pomoci ženě s miminkem, které se budilo co dvě až tři hodiny. Jestli je volno placené či nikoliv je na konkrétním zaměstnavateli; zde jsem velmi vděčný mé firmě, že mi plat dala. Dále pak má otec nárok na 14 týdnů rodičovské dovolené, které si nemusí vybrat najednou, ale může a až na výjimečné případy (jako například udělá-li to ministr) se nad tím nikdo nepozastaví. Je-li dítě nemocné, má zaměstnavatel stejnou pravděpodobnost, že s ním zůstane otec jako matka, a vzhledem k tomu, že v Norsku je vynikající infrastruktura pro malé děti, takže mít dítě v mladém věku není žádná tragédie ohrožující kariéru, děti má naprostá většina zaměstnanců v zemi. Tím padá argument „nebereme vás, protože byste nebyla dostupná kvůli dítěti“, stejně jako zablokování si povýšení v práci, jste-li muž a chcete-li se kromě kariéry věnovat i dětem.

Na rozdíl od pohlavně méně rovnoprávných společností, jako je například ta francouzská, kde existuje „skleněný strop“ pro ženy a „skleněná podlaha“ pro muže, kteří by kolikrát chtěli i víc žít a méně dřít, ale jejich společenská role jim to nedovolí, nic takového v Norsku není. Chce-li v Norsku žena být manažerkou, nic jí nebrání; chce-li muž brát práci jako část svého života a nikoliv celý život, nebrání mu v tom také nic.

Nerovnoprávná tak zůstává v podstatě jediná věc, a to je vojenská služba. V Norsku musejí všichni muži povinně k odvodu, nicméně je to něco úplně jiného, než bývalo kdysi v Česku. Míst v armádě je zpravidla výrazně méně, nežli jaký je počet branců, takže zpravidla kdo z mužů na „povinnou vojenskou službu“ chce jít, tak se musí snažit, aby ho vzali, a kdo nechce, tak nejde. S tím, že vojenská služba v Norsku je něco jako profesionální survivalový výcvik, navíc ne moc dlouhý, během kterého mají vojáci postaráno o veškerý komfort, co se ubytování týče, a ještě k tomu za státní peníze, není se čemu divit, že je mnoho mladých mužů spíše frustrovaných tím, že se na vojnu nedostali. Nicméně i zde se situace mění a diskutuje se o povinných odvodech pro obě pohlaví.

Sečteno a podtrženo, v Norsku je člověk především spoluobčan a nikoliv muž s povinnostmi a výsadami z toho vyplývajícími, či ženou s povinnostmi a výsadami z toho vyplývajícími. Jakkoliv to může vypadat pro leckoho strašlivě dekadentně a sterilně, coby muž žijící v takovém systému musím říci, že je to život velmi, velmi příjemný a důstojný, a to pro každého. Rozhodně mohu jakékoliv změny tímto směrem doporučit všema deseti. A že je povinná čtyřicetiprocentní kvóta pro ženy v představenstvu akciových společností zapsaných na burze? Vzhledem k tomu, že se to týká zhruba 350 firem a tím pádem zhruba osmi set žen v pětimilionové populaci, je toto spíše akademická debata, nežli aby to mělo dopad na praktický život. Nejsem zastáncem kvót, ale žíly mi to rovněž netrhá. Jejich existence i neexistence nemá totiž na život běžného obyvatele Norska žádný vliv.