O komunistech reformovaných a nereformovaných

V Norsku jsou v současné době aktivní tři komunistické strany, jejichž vznik a vývoj poznamenala historie 20. století. Existence těchto politických stran i jejich podpora (dlouhodobě mají komunistické strany v Norsku stabilní elektorát ca. 6-8 procent voličů) jsou velmi zvláštním fenoménem, a to hned z několika důvodů.

Samozřejmě první, co člověka napadne je, jak může 6-8 procent voličů volit strany hlásící se k ideologii prokazatelně zločinné, ale takoví lidé jsou i v jiných zemích; dokonce i tam, kde je s komunisty stále ještě relativně dost osobních zkušeností. To nejzajímavější ovšem je, že Marx předpokládal, že hnacím motorem úspěchu komunistů bude chudoba proletariátu a heslo „čím hůř tím lépe“. Nic nemůže být norské realitě či typickému profilu norského komunisty tak vzdálené.

Za prvé, pokud v Norsku někdo žije chudě, pak je to většinou důsledkem idejí, kterých se zdejší komunisté tak rádi drží (mimo jiné izolacionismus, který neúměrně zdražuje prakticky vše, což je pro chudší lidi velmi tvrdé) a za druhé – ti nejchudší zpravidla nejsou voliči komunistů. Všechny tři komunistické strany, které si představíme, sbírají elektorát zejména mezi kariérními státními zaměstnanci, učiteli, intelektuály (zejména z Univerzity v Oslo – kampus na Blindern je tímto doslova pověstný) a představiteli komunit přistěhovalců ze zemí třetího světa. Vzhledem k tomu, že poslední jmenovaní jsou muslimové, s troškou poťouchlosti by se dalo zažertovat, zda vědí, jaký vztah má komunismus k jakémukoliv náboženství, dostane-li se k moci.

Nejstarší norskou komunistickou stranou je Norges Kommunistiske Parti (Komunistická strana Norska, NKP), která byla založena mezi první a druhou světovou válkou a která až na chybějící totalitní vládní angažmá je ideologickým klonem KSČ, případně KSČM. Za druhé světové války vedla stejný odboj jako KSČ, po druhé světové válce se snažila o přičlenění Norska k východnímu bloku a působila jako taková „pátá kolona“ Sovětského svazu v Norsku. Naštěstí po druhé světové válce, kdy měla historicky nejvíce podpory, byla tato jen 11,9 procent, což na komunistický puč nestačilo. Z parlamentu definitivně vypadli po Chruščovově projevu, z posledního krajského zastupitelstva v roce 1991 a od roku 2007 nejsou ani v žádném obecním zastupitelstvu. V současné době jsou tak nejvíce vidět při prvomájových demonstracích a v předvolebních kampaních, reálnou moc ovšem NKP už nemá. Vzhledem k tomu, že strana se nedokázala od sovětského komunismu distancovat ani o píď (pravda, trochu odsoudila Stalina po jeho smrti), je to pro Norsko dobře.

Neschopnosti a rigidnosti NKP využily další dvě komunistické strany založené v sedmdesátých letech – Arbeidernes Kommunistparti (Komunistická strana pracujících, AKP) a Sosialistisk Venstreparti (Socialistická levicová strana, SV). AKP se hlásila k maoismu a čínské kulturní revoluci, aktivně se prosazovala proti NATO, západním strukturám a nekriticky podporovala státy RVHP a jejich zájmy v Norsku. Od svých počátků se hlásila k marxismu-leninismu a diktatuře proletariátu s tím, že na rozdíl od NKP do své politiky zakomponovala étos generace osmašedesátníků. Ačkoliv se AKP od západoněmeckých komunistických teroristů z RAF lišila tím, že terorismus neprovozovala, ideologicky byla s RAF de facto zajedno. Strana se nikdy nedostala do žádných volených funkcí, zato byla hodně vidět. Během Maovy kulturní revoluce mnozí mladí členové strany chodili na brigády na čínské státní statky, vnášeli do norské veřejné debaty argumenty přímo přejaté od čínských komunistů. Není překvapivé, že AKP silně podporovala i Pol Potův režim v Kambodži. Veřejného života se účastnila zejména agitací na univerzitách a ovlivňováním myšlení mladých lidí; celkově aktivismus jim dával více veřejného vlivu, nežli by jim dal onen šesti až osmiprocentní volební výsledek za předpokladu, že by všichni komunisticky naladění voliči hlasovali pro ně. Strana zároveň nikdy neuznala soutěž politických stran jako regulérní přístup k politické moci a trvala na státním vlastnictví výrobních prostředků, likvidaci soukromého vlastnictví a vládě jedné (komunistické) strany. AKP zanikla formálně v roce 2007, kdy se sloučila s dalšími dvěma komunistickými organizacemi – Rød Valgsallianse (Rudá volební aliance, RV) a Rød Ungdom (Rudá mládež, RU) a utvořila novou stranu zvanou Rødt (Rudí), která po současném úpadku SV získává v předvolebních preferencích kolem dvou procent.

Poslední komunistická strana, která ovšem říká, že je radikálně socialistická, nikoliv komunistická, je SV. Bez ohledu na to, co o sobě tato strana říká, je ideologicky v jasném souladu s komunisty, jak je známe ve Francii, Portugalsku či v západní části Německa. Strana vznikla spojením rebelů z NKP, Sosialistisk Folkeparti (Socialistická lidová strana, SF, založená v 60. letech) a levicově extremistického křídla Arbeidepartiet (norské sociální demokracie). SV vnáší do norské radikální levice důraz na euroskepticismus, marxistický feminismus, radikální ekologické reformy, „antirasismus“, rovné příležitosti, přenesení výchovné role rodiny na stát, odpor proti liberalizaci ekonomiky a všeobecný odpor proti konkurenci. SV zároveň prosazuje politiku bezstarostného dětství; tvrdí, že jakýkoliv nátlak na dítě (do toho se počítají například zákazy či přinucení ke studiu) je násilím a že děti by se neměly vystavovat konkurenci.

SV od svého založení dostávala zpravidla hlasy veškerého stálého komunisticky smýšlejícího elektorátu v Norsku (6-8 procent), výjimečně se dostala nad deset procent. Od svého počátku převzali voliče zejména z NKP. V roce 2005 se poprvé dostala coby menšinový koaliční partner do vlády, kde je dosud. Jako jediná z norských komunistických stran od počátku uznává volby jako regulérní nástroj přístupu k moci a uznává – aspoň verbálně – pluralitu politických stran. Během studené války vystupovala lehce kriticky k porušování lidských práv ve východním bloku, ovšem stále ještě převažovaly výrazně přátelštější vztahy s RVHP než s jakýmikoliv západními zeměmi. V 70. letech byla SV pod dohledem tajných služeb, neboť existovaly silné obavy, že je strana napojená na Sovětský svaz. SV velmi hlasitě odmítá členství v NATO, EU i EØS (EEA, EHP). Evropskou unii odmítá SV kvůli jejímu tlaku na liberalizaci různých odvětví a na rozvoj konkurenčního prostředí.

Jak již bylo řečeno výše, po osmiletém vládním angažmá to podle předvolebních průzkumů vypadá, že by se SV mohla nedostat do Stortingu po letošních podzimních parlamentních volbách. To má zejména dvě příčiny. Ačkoliv pevné jádro komunistů je v Norsku stále přibližně stejně početné, těm radikálnějším z voličů SV se strana ve vládě jevila jako taková, která až příliš přistupovala na „kapitalistické pořádky“ demokratických politických stran. Tito voliči se místo SV přiklánějí k nové straně Rudých; nicméně není jich tolik, aby dostali Rudé do parlamentu. Jejich počet ovšem stačí na to, aby zásadně oslabil preference SV.

Na druhou stranu měla SV v minulých a předminulých volbách mezi voliči i mnoho naivních lidí, jejichž hlavní doménou je „snillisme“, čili ideologie prosazující takový politický systém, který je na všechny „snill“ (= hodný, laskavý; když si vzpomeneme na Danu Kuchtovou, ona je asi tak nejblíže tomuto fenoménu v českých poměrech) – a tito vypadají, že se přelévají buď k zatím ještě nikdy parlamentní práh nepřekročivším Zeleným, či zpět k sociální demokracii. S trochou štěstí by se dalo doufat, že rozředění komunistických voličů mezi Rudé, SV, Zelené a sociální demokracii znemožní jakékoliv komunistické straně se objevit v parlamentu na další čtyři roky.