Barnehagestat aneb pravá tvář skandinávského sociálního státu

Mezi českou levicí se víceméně zažilo poukazovat na Skandinávii, coby vzor toho, jak má sociálně demokratická politika vypadat. Nic proti tomu, ale obávám se, že kdyby typický volič ČSSD věděl, co by to pro něj znamenalo, byl by velmi ostře proti.

Typický volič ČSSD není člověk, který svou stranu volí proto, že chce dávat, ale proto, že chce brát. Jde mu o to dostat ze státní kasy bez práce pokud možno co nejvíce peněz a zároveň by rád viděl vládu, která zabrání tomu, aby se soused měl výrazně lépe. Sebe vidí jako oběť všeho kolem sebe a nárokuje si situaci, kdy má pokud možno vše „zdarma“ a ještě dostane nějaké to pastelkovné. Takový člověk by zároveň chtěl, aby mu stát co nejméně „diktoval“, čili pletl se do toho, co každodenně dělá. Slibovat takovému člověku skandinávský sociální model znamená jej o vše výše uvedené připravit a udělat mu peklo ze života.

Když slyšíme, že vzorem vší levice by měl být sociální stát v Norsku, Švédsku nebo v Dánsku, tak se poukazuje na to, že jde o sociální státy, které fungují a které, navzdory faktu, že jsou „sociální“, nevykazují gigantické ztráty, jaké jsme viděli například v Řecku. Problém je v tom, že skandinávský levicový volič je úplně jiného ražení, nežli ten řecký, který se ovšem nápadně podobá tomu českému. Skandinávský levicový volič totiž nejde do voleb s výkřikem „Skal ha!“ (doslovně přeloženo „dostanu“, ale ve skutečnosti to je něco jako „mám nárok!“), ale s pocitem, že se chce rozdělit a že rozdělit by se měli všichni.

Jak si tedy skandinávská levice představuje sociální stát? Je dobré si uvědomit, že skandinávská představa nepochází primárně z marxismu, jako ta česká, ale z protestantské etiky. Tedy: člověk má především pracovat, uskromnit se, zbytečně neutrácet a šetřit na budoucnost. Koruna ušetřená je koruna vydělaná. V Norsku to jde tak daleko, že levice (hlavně tedy Ap) se snaží neutrácet ze státního do vlastní země pokud možno žádné peníze nad rámec té opravdu základní funkčnosti, protože je přesvědčena, že bude-li se investovat víc, za prvé: příliv peněz lidem zkazí charakter a za druhé: nebudou peníze, až bude opravdu zle a znovu bude hlad. Naopak zdejší pravice říká, že bez investic do domácí ekonomiky (infrastruktury či dost tragického zdravotnictví) se neobejdeme a že na sociálnědemokratickém škudlení stát akorát schází na úbytě a ztrácí konkurenceschopnost. Obávám se, že kdyby takovou sociální demokracii dostali čeští levicoví voliči, tak by s láskou vzpomínali na pana Kalouska, coby štědrého dárce.

Zdejší levice je opravdu dost „drsně solidární“ a vyžaduje to ode všech, i od těch – na zdejší poměry – chudých. Daně z příjmu se neodpouštějí nikomu, ani důchodcům či lidem, kteří žijí z jakékoliv státní podpory. Je zcela běžné, že člověk, který je na podpoře v nezaměstnanosti, dostane výplatní pásku, kde je hezky napsané, kolik ze své podpory dal státu na daních. Reálný efekt není finanční, když to stejně platí stát, ale psychologický efekt je nezanedbatelný – i člověk, který je na dávkách dostane velmi jasně na vědomí, že se musí dělit. Jenže přímé daně nejsou například v Norsku příliš velký problém – ta záludnost se skrývá v „avgiftech“, čili v jednorázových poplatcích nejrůznějšího druhu, které se platí v dost extrémní výši a které se platí kolikrát i za věci, které je člověk zvyklý mít v jiných zemích „zdarma“. Takové poplatky se pak neodvíjejí od výše příjmu, ale jsou hezky pro všechny stejné.

Stát chce mít zároveň velmi dobře pod kontrolou efektivitu vynakládaných prostředků. Proto, je-li člověk na „dagpenger“, čili podpoře v nezaměstnanosti, NAV (taková instituce kombinující ekvivalent k Úřadu práce, Správě sociálního zabezpečení a pár dalších institucí) takového nezaměstnaného pod hrozbou odebrání podpory nutí chodit na rekvalifikační kurzy a zároveň se mu snaží najít práci, aby nepobíral podporu déle, než je bezpodmínečně nutné. O tom, jak si stát hlídá svoje investice do lidí v problémech, se přesvědčila také jedna polská rodina, která přišla o právo na péči o dceru poté, co se snažila vyloudit od státu pokud možno co nejvíce peněz na bezpracné zvýšení své životní úrovně. Probíhalo to asi takhle – rodina se doslechla, že Barnevernet (úřad sociální péče o děti) může dát rodině peníze na různé věci, které mohou zlepšit životní úroveň dětí. Matka tak přišla na úřad a plakala jim tam na rameno, jak si nemohou dovolit větší byt a jak se s nimi tam chudák holka tísní. Dostali přidáno, mohli mít větší byt, aby dcera měla samostatný pokoj. Úřednice pak přišla po čase na pohovor, aby od matky zjistila, zda se situace zlepšila. Matka si místo toho stěžovala, že si nemá kde hrát a že nemají na to koupit dceři trampolínu. Dostali trampolínu. A tak to pokračovalo v různých krocích, matka se naučila, že bude-li si stěžovat na těžkou životní situaci, dostane další a další věci. No a pak jednoho dne jí asi po roce a půl oznámili, že odebírají dítě z péče, protože navzdory tomu, že se stát snažil všemožně pomoct, pořád se dcera podle matky má špatně. Nemám takové odebírání dětí rád, ale fakt je ten, že stát se v tomto případě zkrátka akorát nenechal dojit. O tom, že to probíhalo takhle, nepochybuji, protože výše uvedené skutečnosti pocházejí z rozhovoru s dotyčnou matkou pro polský Newsweek, který, když už by někomu stranil, určitě by to nebyla norská Barnevernet. O BV se dá říct hodně zlého, ale pokud jde o tenhle případ, tak to jasně ilustruje, jak si stát představuje používání erárních peněz na zlepšování životní úrovně občanů. Myslím, že hodně lidí, kteří si myslí, že je stát bude bezpodmínečně živit, by se dost podivilo.

Nakonec se dostáváme k pojmu „barnehagestat“. Barnehage znamená mateřská školka a tento pojem označuje stát, který se snaží přenášet odpovědnost z lidí na sebe. Problém je v tom, že zatímco typický český levicový volič si to představuje tak, že by ho měl stát chránit před nástrahami světa, skandinávská levice se snaží člověka chránit především před sebou samým. Existuje zde všeobecné přesvědčení – a to i mezi levicovými voliči – že člověk si práci má hledat sám a má se o sebe postarat hlavně sám. Proč? Protože má vydělávat, aby byly peníze na pomoc chudým, zejména v zemích třetího světa, případně na budoucí generace. Mnoho Norů má pocit, že to, že zbohatli, byla věc zcela náhodná a mají upřímnou snahu se o bohatství dělit s jinými národy, které takové štěstí neměly. Osobně to považuji za hodně naivní, ale tak tady hodně levicově orientovaných voličů uvažuje – a navíc nemají problém s tím, že to považují zejména za svou odpovědnost, ne odpovědnost těch druhých. Ono „vedení za ručičku“ se projevuje v něčem jiném – cokoliv, co si může člověk způsobit sám svým neuváženým jednáním, se mu pokud možno rovnou zakáže. Tak například je zakázáno pít alkohol na veřejnosti, hrát hazardní hry (kromě Norsk tipping, státem kontrolované a z toho, co jsem slyšel, celkem nudné loterie), jezdit rychle autem (limity jsou vesměs 50/80/100), donedávna byl zakázaný profesionální box, a podobně. Pak jsou věci, které stát ví, že zakázat nemůže, ale snaží se alespoň maximálně omezit přístup k nim – alkohol (prodej nad 5 % pouze ve Vinmonopolu, dovozní kvóty minimální a ceny extrémní, zákaz prodeje v neděli, zákaz prodeje po osmé večer v pracovní dny a po šesté v sobotu, zákaz prodeje během voleb), tabák (extrémní ceny) či sladkosti (v tax free se prodávají všechny sladkosti o 50 % levněji, než v obchodech – to o něčem svědčí). Je běžně zakázáno dětem nosit jakékoliv sladkosti do školky/školy, odmala se děti učí, že sladkosti se jedí jen v sobotu (co pravda tohle pravidlo považuji za hloupé a kontraproduktivní, ale o tom někdy příště), zkrátka přísnost ve věci „neřestí“ musí být. Jak by s tímhle žili typičtí voliči ČSSD, kteří mají rádi svůj popelníček a svoje pivo v hospodě, se radši ani nechci domýšlet.

Sečteno a podtrženo, skandinávský sociální stát těžko zbankrotuje, protože spočívá zejména v tom od lidí peníze brát a dávat buď na budoucnost, nebo na solidaritu se zahraničím; přičemž těžko kdy skončí v dluzích. Přesto si zaslouží kritiku – je totiž výrazně méně efektivní, než by mohl být. Byrokracie je hodně rozbujelá a člověk se neubrání dojmu, že kdyby se peníze, které stát naspořil, nebo které z oněch krvavých daní a poplatků vybírá, používaly efektivně a s rozumem, tak by tady silnice byly dávno ze zlata. Což by ale přes zdejší levici nemohlo projít, protože to by „pak lidi hodně měli a mohlo by jim to stoupnout do hlavy“. A teď, laskavý čtenáři, posuďte – jak by se v takovém systému cítil člověk, který jenom křičí „Státe, dej!“?