Varování zkušeného ženáče: Popelnice může způsobit manželskou krizi

Povídka pro Víkend MF DNES Příběh pro ženy, aby si nemysleli, že ten její je ten nejhorší na světě. A příběh pro muže, aby si nemysleli, že jsou v tom sami.

06.30 ,,Dneska je čtvrtek, víš to?“ ,,Jo, a co.“ ,,No to jsem si mohla myslet, prosim tě, to ti to musím pořád připomínat? Vyndej laskavě popelnici, minulý týden jsem se s ní zase musela tahat já! Proč jí, sakra, nevytáhneš ve středu večer, když víš, že ráno vždycky zapomeneš? Ale to je pro tebe moc složité, co? “ ,,Ale no jo.“ Odpovídám otráveně, ještě dopíjím ranní čaj a kroutím si sám pro sebe hlavou. Ta toho nadělá, vo co jí furt jde. Takhle se po ránu zbytečně rozčilovat. Jasně, že vím, že je dneska čtvrtek a na popelnici myslím od doby, co jsem otevřel oči. ,,A dělej, víš, že dneska jedu s tebou a já musím být v práci včas, já si z toho nemůžu dělat takovou cochcárnu jako ty.“ ,,Než se našminkuješ, tak budu stokrát.“ Odpovídám už trochu naštvaně. Kopnu do sebe čaj a jdu se obouvat. Odemknu vchodové dveře, srovnám boty roztahané po zápraží od psů a namířím přímo do garáže. Vytlačím motorku, několikrát prošlápnu startovací páku, zastrkuji klíček do zapalování a pak prudkým šlápnutím nahazuji motor. Vracím se ještě pro přilby v doprovodu všech tří psů a mezitím už manželka otevírá vrátka, abych mohl projet. Učiním tak a manželka si sedá za mě. Psi se můžou zbláznit rozčilením, že ani jednoho z nich dneska nesvezu. Vyprovází nás po celé délce plotu, dotčeným štěkáním. 06.50 Po několika kilometrech, cítím jak mi klepá prsty na hrudník. Uberu plyn a otáčím hlavu. ,,Že jsi vyndal tu popelnici, co?“ Pokývám provinile přilbou a zase přidávám plyn, nechci se s ní dohadovat, ale proč mi to, sakra, neřekla než jsme odjeli. Nevzpomněla si taky a pak to hodí na mě. Jsem tedy asi fakt úplně blbej, nemůžu se divit, že mi pořád všechno opakuje a připomíná. Ale asi je to nějaká přímá úměra, čím víc mě na něco upozorňuje, tím častěji na to zapomenu. S popelnicí zápasím každý týden a je to tak jedna ku jedné. Jednou ji vytáhnu a podruhé ne, ale na to už by si taky mohla po dvaceti letech manželství zvyknout. Vždyť v podstatě o nic nejde, no tak k ní přistavím igelitový pytel a je to. Je sice pravda, že ho několikrát rozškubali naši psi a odpadky roztahali po celé zahradě. Stihl jsem to vždy uklidit dříve, než se vrátila z práce, ale jako naschvál, byla minule Zdenka doma příliš brzy a připravila si pro mě dlouhé kázání a ujistila mě, že si to celé také sám uklidím. Je to přece jen moje blbost a moji blbí psi. Neprotestoval jsem, nemělo to cenu a také jsem se těšil, až konečně budu venku a sám. Daleko od jejích výčitek. Nechala mě samotného sebrat jen tak čtvrt pytle, pak přišla pomáhat, ale né proto, že by se nade mnou slitovala, ale aby mi mohla ještě několikrát zopakovat svoje výchovné kázání. Vyslechl jsem to beze slov, vím, že tím ji nejvíc rozčílím a tak jsme v nepřátelské náladě posbírali celý pytel. Mlčení jí dlouho nevydrželo, začala nadávat na mé pitomé psy, já se přidal a společně jsme je odsoudili, což nás zase sblížilo. Ulevilo se mi, že nejen já, ale, že i naši psi jsou takový budižkničemu. 07.00 Přesně na čas vysazuji manželku před budovou, kde měla svoji kancelář a už očekávám smršť jejích slov. Nemýlím se. Popelnice, popelnice a pak ještě ta moje strašná nezodpovědnost. Zavírám uši a jen přikyvuji. Už to mám za ta léta naposloucháno a ona to ze sebe sype stejně jen ze setrvačnosti, dávno už přeci musí vědět, že si z toho stejně nic nedělám a už se asi nikdy nezměním. ,,A stejně tě miluju, i když mě tak zlobíš. “ Ukončuji její monolog a už se v jejím krásném obličeji usazuje šibalský úsměv. Potěší mě to, zase jsem ji dostal. ,,A tak já se ještě vrátím domů, no.“ A vlepím jí pusu. ,,Tak se měj, ty hlavo děravá a nezapomeň, v půl čtvrté tady.“ Pokývám, řadím jedničku a spokojen, že se to všechno hned tak dobře vyřešilo, odjíždím do lesa. Umiňuji si, že jen zavedu dřevaře na místo, kde jsem včera objevil několik kůrovcových stromů a pak zajedu vytáhnout tu přiblblou popelnici. 07.35 Přijedu s malým, půl hodinovým zpožděním do lesa a chlapy už se provokativně dívají na hodinky. ,,Ale no jo, porád. Však on kůrovec za tu chvilku nevylítá. Musel jsem odvézt manželku do práce, včera se nám rozbilo auto.“ Vysvětluji. ,,Ty vole hajnej, co je nám do kůrovce a do tvojí ženy, nám jde vo prachy a jak dobře víš, kubíky nám samy do notesu nenaskáčou.“ Rozčilují se na oko. ,,Chlapy klídek, dneska už jsem jednou vynadáno dostal a čeho je moc, toho už může být příliš.“ Uklidňuji je svojí ještě trošku doupravenou historkou, zasmějeme se a pak už se domlouváme jen na provozních záležitostech. Obejdu ještě jednou označené stromy a nacházím další a další, čerstvě navrtané smrky. 08.45 Vyrážím k domovu a na lesní cestě se potkávám se starším kolegou Karlem, jedoucím v protisměru. Mává a zastavuje. ,,Hele, dneska v půl druhý na Kótě, v sobotu mám narozeniny, tak dáme po pivě, jo.“ ,,Nenecháme to na pátek?“ ,,Ne! Říkám ti dneska, seš hluchej?“ Přitakám a dál se nezdržuji, abych stihl popelnici vyndat dříve, než popeláři přijedou. Cestou nikde jejich kuka vůz nepotkávám, což je dobré znamení. Určitě u nás ještě nebyli. 09.10 Rychle vytahuji popelnici a ulevuje se mi. Tak jsem zas předešel jednomu rodinnému průšvihu. Pohraji si se psy a vysvětlím jim, že dnes se mnou nemohou, že zpátky se mnou pojede panička. Nevím jestli to pochopili, ale když jsem odjížděl, už ani neštěkli. 09.25 Jedu ke skládkám dřeva a opisuji kubaturu jednotlivých kusů. Do půl hodiny přijíždí Tatra, nabíráme kulatinu na několika skládkách a tak nám to trvá asi hodinu. Pak se dále věnuji pracovním povinnostem, ale stále přitom sleduji čas, který se dnes neskutečně vleče. Nesnáším horké dny a ten dnešní je doslova na padnutí. Těším se, už abych seděl v hospodě, protože tam je mi vždycky skvěle. Sice vím, že pak budu muset ještě řídit, ale jedno si určitě neodepřu. 13.45 Konečně. Moje Jawa šplhá do kopce, na jehož vrcholu stojí naše spása. Je ukryta v kulisách zeleně a tady nás sotva bude někdo hledat. Tady se konají téměř všechny naše akce, ať už v pracovní a nebo mimopracovní době, v parném létě i v mrazivé zimě. Vždy nám poskytne dokonalý azyl. Je to bývalý hotel ROH, dnes už málo využívaný a právě proto se nám tam tolik líbí. Každý pátek se tam pravidelně scházíme ve dvě hodiny odpoledne a probíráme uplynulý týden, no a končí se, až se prostě rozejdeme. Někdy dříve, jindy později. 14.05 Dosedám ke kolegům a objednávám si pivo. Žíznivě ho na třikrát polknu a dál už piju jen vodu. Poslouchám vyprávění a vtipy starších kolegů a je mi s nimi tak dobře, že ani nesleduji čas a ten, zase jako naschvál, neskutečně letí. Když se náhodou podívám na hodinky ztuhnou mi rysy. Je přesně tři čtvrtě na čtyři. 15.46 ,,Doprdelepráce!“ Rychle sahám po telefonu a koukám vyděšeně na displej. Tři zmeškané hovory, samozřejmě od manželky. Já blbec, nechal jsem si od včera, kdy jsem seděl na čekané, vypnuté vyzvánění. ,,Jsem debil.“ Uklouzlo mi a zkouším ji volat zpátky, ale nezvedá to. Opakuji volání a v telefonu se ozývá známý ženský hlas ,, volané číslo je momentálně nedostupné.....“ Vyskočím ze židle a aniž bych někomu něco vysvětloval, vybíhám ze dveří. Naskočím na motorku a startuji. Z kopce, z kterého jindy sjíždím bez motoru, dnes ženu motor na plný plyn. Hlavou mi probleskují nejrůznější výmluvy, přece jí nemůžu říci, že jsem seděl v hospodě a že proto jedu pozdě. Taky proč volá, až když nejedu, proč mi nezavolala během dne, aby mi připomněla, že mám pro ni jet, vždyť už mě zná a ví, co může ode mne čekat. Ušetřila by si nepříjemné čekání a mně nervy. 15.47 Dojíždím k místu, kde jsem manželku ráno vysadil. Už z dálky nervózně vyhlížím, kde stojí, ale nikde ji nevidím. Znejistím. No nic, asi bude u sebe v kanceláři, utěšuji se. Zatroubím a s nadějí koukám do oken, jestli v některém neuvidím její obličej. Nic! Postavím motorku na stojánek a vybíhám několik pater, doslova s jazykem na vestě. Když zcela vyčerpán, stojím u dveří její kanceláře, snažím se uklidnit bouřlivý dech. Něžně zaklepám a nic. Zkusím vzít za kliku a dveře se ani nepohnou. Zamčeno. ,,SAKRA!“ Bouchnu do nich vztekle pěstí. 16.00 Kde může být? Otáčím se a zase běžím dolů, sedám na motorku a přemýšlím kam dál. Zase mi doslova vaří mozek, tolik otázek se tam zjevuje a zase mizí. Snažím se je uspořádat, některé hned vylučuji a některé ponechávám. Nejpravděpodobnější je, že odjela autobusem a nebo se urazila a sedí někde v kavárně a nebo zašla na hřbitov, za svým tátou. Zajedu na autobusák a podívám se, jestli v tento čas nějaký autobus vůbec jede a od toho se odrazím, buď pojedu domů a nebo ji půjdu hledat na hřbitov a nebo po hospodách. 16.10 Autobus odjel před dvaceti minutami, ten by mohla stihnout, uvažuji. Určitě už jede domů. Ano, najednou mám jasno. Jede domů a když jsem ji volal, museli jet zrovna kolem pískovny, tam není signál a proto mi to nemohla vzít. A najednou to mám pěkně všechno zdůvodněno, nic se vlastně nestalo, jela autobusem, no a co. Zkusím tedy ještě jednou vytočit její číslo. Zase nedostupný. Trošku mi to narušilo moji teorii, ale už nepanikařím. Tak třeba ten telefon vypnula schválně, asi je trošku naštvaná, ale určitě jela domů, v tom mám jasno. 16.30 Přijíždím domů, popelnice je na místě, kam jsem ji ráno vytáhl, ale nevšímám si jí. Pospíchám se ujistit, jestli je opravdu doma. U vrátek čekají všichni psi a radostně vrtí ocasy, zběžně je pohladím a odstrkuji je, aby se mi nepletli pod nohy. Teď nemám na ně čas, ani náladu. S nadějí beru za kliku a hurá, měl jsem pravdu, je doma. Potichu si v předsíni sundám boty a opatrně procházím bytem. Nikde nikdo. ,,Zdeni?“ Volám a žádná odpověď. Že bych zapomněl zamknout, když jsem tu byl vyndat tu popelnici? To je klidně možné, připouštím, to už se taky nejednou stalo. Ale to by znamenalo, že musím zpátky a hledat ji někde, neznámo kde. Znovu zkouším ze zoufalství vytočit její číslo, ale opět nepochodím a už mě to ani nepřekvapuje, čekal jsem to. Boty!! napadne mě najednou, jasně, jestli je doma, musí mít v botníku boty. Vrážím do předsíně, nadšen tím nápadem, na mě si nepřijde. Za dveřmi stojí jen ty moje, tedy jsou rozházeny, jen ty moje, abych byl přesný. Otevírám botník a koukám do plných fochů, nadšení opadává, copak vlastně vím, jaké boty měla na sobě? Nevím, ale hledám tedy nějaké prázdné místo a to nenacházím. Dává mi to ještě naději, když jsou všechny boty v botníku, tak přeci žádné nemůžou chybět. Opět proběhnu celý byt, volám, ale zase nic. Přestávám tedy hledat a zase se vracím k motorce. Nasedám a startuji, ještě jednou vyndám telefon a pokouším se dovolat. Vyzvání!! ,,Nikam nejezdi, jsem už doma.“ Řekla chladným hlasem a zavěsila. 16.55 Radostně běžím domů. Je mi jedno, že je uražená, hlavně že je doma a já ji nemusím bezcílně hledat. Probíhám, už potřetí bytem, ale zase ji nenacházím. Neozývá se ani na volání. Zazvoním ji telefonem, však on ji prozradí, napadá mě. Ale je chytřejší, než jsem čekal, telefon už je zase nedostupný. Přemýšlím, kam by se tak mohla schovat. Může být jedině v ložnici, v šatní skříni. Napadá mě. Jdu najisto, otevírám a už slyším její tichý smích. Hurá, není naštvaná, ulevuje se mi. ,,Čau miláčku.“ Začínám opatrně. ,,Čau, nemysli si, že to máš odpuštěný! Já tam stojím, jako ta kráva, všem kolegům povídám, že jedu s tebou a pak tam stojím, vopravdu, jako ta kráva.“ Mohla jsi tam stát jinak, napadá mě, ale nahlas řeknu jen ,,ale miláčku, kdybys počkala o chviličku dýl, už bych tam byl.“ ,,Jo, to je vidět, jak ti na mně záleží. Jseš sobec! Já se starám o celou domácnost, nakupuju, vařím, uklízím a ty máš jedinou starost, vytáhnout popelnici! Jednou za rok od tebe chci, abys pro mě přijel do práce, což jsi taky neudělal, tak co si mám o tom myslet? Prostě ti na mně a vůbec ničem nezáleží!“ Vyčítá a odchází z ložnice. Klopím oči, zase má bohužel pravdu. Stydím se, ale pak mě napadá, že jsem vlastně všechno splnil a že se to nepovedlo je jen dílem osudu. ,,Ale miláčku, to se pleteš, popelnici jsem vytáhl a pro tebe jsem taky přijel.“ Hájím se. ,,Jo, ale obojí pozdě.“ ,,To mi křivdíš, popelnici jsem teda stihl a kdybys počkala, stihl bych i tebe.“ ,,Ale nekřivdím, to bych tam taky mohla zapustit kořeny a tu popelnici jdi zase zandat a uvidíš.“ Naštvaně odcházím, takhle mě křivě obvinit. Chvátám, abych ji mohl přesvědčit, že nemá, zase jednou, úplnou pravdu. Nadzvednu víko a opravdu, popelnice je plná. ,,Zasraný popeláři, ty vole, to je pech.“ Zatáhnu ji zkroušeně za vrátka a postavím ji na její místo. S chutí si do ní kopnu, ale neuleví si mi. Zase jsem za pitomce a dnes za korunovaného. Ale moje manželství to neohrozí, vím to, protože takových podobných a možná ještě přihloupějších historek si moje žena se mnou užívá dnes a denně nespočet. Ztrácím vždy o sobě veškeré dobré mínění, jsem nemožný pitomec, ale svoji ženu miluji a doufám, že i ona mne, jinak by to se mnou nemohla tak dlouho vydržet. Stáhnu krovky a jdu se usmiřovat. A to stojí za všechny ty moje průsery.