Strom

První pokus o poezii, možná následkem úpalu z těch nekonečně dlouhých, horkých dnů.

Stoletý strom se kácí k zemi a nemá nikde zastání, jen zvuky pil a ostrých seker mu umíráček vyzvání, proč musí zemřít, když chtěl dál žít a dávat lidem stín, sdílet s nimi jejich radost a sdílet s nimi splín, vyrůst snad až k nebi a ptákům domov dát, listí větru nastavit, by mohl si s ním hrát. Byl jsi šťasten, než stal ses vraždy obětí, z mohutné tvé koruny, už sotva ptáci vyletí, dřív býval jsi strom, však dnes jsi pouhý kmen, kus dřeva, špalek, co sní svůj věčný sen, jen pařez tady zůstane, jak připomínka života, jak pomník padlých vojínů, kde promlouvá k nám němota.