Výčitky

Existují tak věrné ženy, že mají vždy výčitky svědomí, když svého muže podvádějí. Guy de Maupassant.

Probírala se regály a hledala vhodnou velikost. Neměla na výběr, stehna pálila a určitě do večera zčervenají, to věděla už z dětství, otisk dlaně i rákosky zůstanou na kůži pár dní. Musí vzít cokoli, co sežene, aby zakryla večer celé tělo. Jak by takové fleky na těle vysvětlila manželovi? Jsou zranění, která si ženská sama nemůže způsobit, jistě by si všiml. Vybrala bavlněné pyžamo nadměrné velikosti, chtěla vypadat hodně nevábně.

„Dvěstěpadesát,“ řekla pokladní a sbalila soupravu do igelitové tašky.

Jizvy na stehnech hřály a připomínaly nedávné zážitky. O jejich původu už věděla jen duše a nebýt jich, tak by byl zážitek zapomenutý jako ty předešlé. Tentokrát to ale bylo jiné, znásobeno bolestí, jakou měla ochutnat místo něžného milování. Pořád svůj zážitek vstřebávala, zkoušela se vyznat ve svých pocitech. Necítila vinu, necítila ponížení, cítila slast, připadala si očištěná od všech hříchů, které kdy spáchala.

Když ucítila první štípnutí, trochu ji to vyděsilo. Druhé už čekala a navodilo pocity, které prožívala jako dítě. Za provinění následoval trest a ze všeho nejhorší bylo jen čekání na něj. Kolik ran bude následovat, nikdy nevěděla, musela se nechat překvapit. Třetí rána štípla nešikovně na stehně, to bude vidět, pomyslela si, ale snad to protentokrát projde. Pak už nepočítala. Po zaslouženém trestu přišla vytoužená odměna.

Jediné, co cítila cestou domů, byl strach a stísněnost. Věděla, že si hodně zahrává, ozvalo se i špatné svědomí. Touha po dobrodružství byla silnější, jednou by na ni ale mohla doplatit. Neprojde ti to, říkalo jí její druhé já, síla toho hlasu se ozývala každým krokem silněji, bylo to úplně k zbláznění, každý další centimetr zvyšoval utrpení. A pak konečně odemkla a vešla. Nikde nikdo. Obavy byly zbytečné, nikdo se o nic nezajímal. Vybalila pyžamo a oddechla si.